Zpověď bezděčný ku*vy

33.

Když se proberu, stojí u mě a já cítím bolest v obou ramenou. Zasténám bolestí, ale podle všeho mohu hýbat rameny. Dokázali to. „Děkuju," hlesnu a teprve nyní si všimnu, jak jim zrudli krvelačností oči. Přestože jsou slepí, působí to na jejich fyziologii. Před očima se mi ale stále vytváří mžitky.

„Potřebuješ ten jed?" zavrčí Vlk.

Kývnu, ale to mi samozřejmě nepomůže. Odkašlu si. „Ano."

„Udělám to." Jako by si sám sebou nebyl jistý.

„Možná bych to měl zkusit já. Nebude to Saniela ani trochu bolet, umím být empatický..." ozve se Viktor.

Zhluboka se nadechnu. „Musíme především vymyslet, jak ovládnout váš hlad. Jak ho přeměnit v něco neškodnýho." V něco, co mě nezabije, dodám v duchu, protože je nechci rozhodit. Už tak musí cítit ten tlak ze všech stran.

„Buď v klidu, jsme dobrý," odbude mě Wolverin a poklekne ke mně. Tápavými dlaněmi najde mý tělo a pomůže mi posadit se, pak se přitiskne ke mně trochu víc a obdaří mě jedním krátkým polibkem, než se mi začne špičáky ostrými jako jehličky zakusovat do ramen. Bolí to jako bodnutí vosy, ale stejně tak to i hladí a upřímně řečeno i přes vážnost situace v klíně ztvrdnu. Zvrátím hlavu a pozdržím zasténání, protože když otevřu oči, vidím, že Viktor stojí opodál a napíná smysly, jako by tušil, co se tu děje.

Vlk se odtáhne až velmi brzy a mně ta chladná náruč zoufale chybí. Teď už snadněji si obléknu tričko a mikinu a schoulím se do klubíčka, abych se zahřál a usnul...