Zpověď bezděčný ku*vy

12.

Cesta letadlem uběhne rychleji a příjemněji, než bych kdy tušil. Po celou dobu si pročítám vědeckou práci, střídavě se chodím projít na toaletu a do mini kuchyňky, abych měl alespoň nějaký pohyb. Brzy mě překvapí Vlkodlačí přítomnost.

„Na, tohle vypij," podstrčí mi maličkou lahvičku plnou bělostné tekutiny. Zahledím se na něj nedůvěřivě, a tak dodá. „Potlačí to ten tvůj pololidskej odér, kterej je jinak cejtit široko daleko."

Zarazím se v půli pohybu. „Já nesmrdím!" dostanu ze sebe uraženě, ale lahvičku vypiju. Pracoval jsem na tom moku, vím, co obsahuje a že to zamezí nepřátelům, aby mě tak snadno ucítili.

„Neřekl jsem, že smrdíš," ušklíbne se na mě a lahvičku hodí kamsi za záda do letadla. „Tak jdeme. Jděte první," kývne k pěti vojákům. „Vy další nás budete jistit zezadu," rozdá rozkazy, jako by měl kdovíjakou praxi.

Obvykle Chaseově rozhodnutím důvěřuju, ale tentokrát si nejsem tolik jistý. Vážně má Wolverin na to, aby vedl celou akci, když ještě v žádné takové akci nebyl? Tady jde přece o životy! Dlouze se nadechnu, když pomalu postupujeme ven z letadla. Panuje chladný vzduch, mnohem chladnější, než jsem na ostrově zvyklý, takže si rychle zapnu bundu, kterou jsem si už ve stísněném prostoru malé kuchyňky oblékl. Vojáci mě přitom doprovázeli pobavenými úsměvy, jelikož oni chlad tolik nevnímají.

„Jdu první. Ostatní se postaví za tebe. Drž se těsně za mnou a neuhýbej do stran," přitiskne si mě jednou rukou k zádům tak silně, až se na chvíli natisknu na jeho pozadí a oči se mi rozšíří. Rychle se odtáhnu. Naštěstí jsem tak vyděšený, že erekce vážně nehrozí, i kdyby přede mnou stál nahý. No, to možná ano...

„Do centra je to dvacet metrů, budeme to muset dojít," informuje nás někdo vysílačkou. „Vzduch čistý."

Vycházíme pomalu a upíří testosteron začíná bujet. Vzrušení by se dalo krájet, i když mám pocit, že o nic nejde. Nejspíš Non-Dranc dá pro tentokrát pokoj a já se v bezpečí dostanu do centra, aniž bychom zažili to pověstný válečný drama. Nevím, jak oni, ale já bych za to byl šťastný. Sejdeme dál a postupujeme jako stmelená tlupa, přičemž nemám šanci prohlédnout, jak vypadá prostředí. Když zahlédnu mezi hlavami vojáků vchod výzkumného centra, nadšeně se usměju a v tu chvíli se ozve střelba.

Vojáci se semknou ještě blíž a Vlkodlak mi stáhne hlavu o půl metru níž. „Skloň se!" štěkne na mě a naučeným manévrem mě dostanou mezi křoví, zatímco kolem nás to jiskří, jak kolem prolítávají projektily. Zatímco vojáci jsou chladní, já sem tam vyjeknu. Někteří z nich sebou občas trhnou, když se nepřátelům podaří zasáhnout cíl, ale jinak postupujeme. Trvá to jen pár minut, než se dostaneme do bezpečí, ale jako by to byla věčnost.

„Zrychlíme!" zavelí Vlkodlak a najednou už v poklusu dobíháme k vchodu.

Najednou jsem ve vzduchu. Oni mezi nás vhodili granát! Naneštěstí mě vojáci ochránili před střepinami, ale nikoli před pádem. Překulím se na břicho a díky bolestivému dopadu mám záda v jednom ohni, ale vypadá to, že jsem si nic nezlomil.

„Toho blonďáka!" řve někdo s přízvukem, ale mezi vším tím kouřem můžu jen tušit, že se jedná o nepřítele. Nevím ani, kde jsou naši vojáci a zda alespoň někdo přežil.

Přede mnou se vynoří obří chlap, přesněji upír, ale v té tmě z něj mnoho nevidím. Zaujme mě šmouha, která mu vyskočí na záda a prudce se mu zakousne do krku a trhá. Rve se s ním jako o život a já v tom zápalu poznám Vlkodlaka.

Couvám ke dveřím a snažím se nedívat na ta jatka. Zbraně jsou mimo hru, teď se užívají pěsti, drápy a zuby. Slyším sténání, bojový pokřik i zvuky lámání kostí a křik plný bolesti, z kterého mi po bolavé páteři přechází mráz. Z tohohle nevyvázneme.

Ale stane se zázrak a Vlkodlak přiběhne ještě se třemi vojáky, zatímco zadávám bezpečnostní kód a spolu se mnou se protáhnou dveřmi.

„Jak jseš na tom?" začne si mě Wolverin prohlížet.

Naštěstí mám jen povrchový zranění a rozbolavělý záda. Krvácím z drobných ranek, ale nemám obavu, že by se na mě vojáci vrhli. Předpokládám, že jsou sytí a navíc zvyklí na lidskou krev.

„Máme ztráty..." Začnou se bavit na tohle téma a ověřovat, zatímco já sklopím hlavu a pozdržím slzy, protože jsme se měli vrátit. Vlkodlak to navrhoval. To já jsem nechtěl a vystavil jsem je tomuhle riziku.

„To tady je vždycky takový ticho a tma?" ozve se Tachiard a já zvednu hlavu.

Má pravdu! Už dávno by tu měl někdo být! Ale namísto toho tu občas problikne světlo, jinak je tma jako v pytli. Neslyším nic, jen případné zvuky přístrojů. Tohle není v pořádku!

Vlk vytáhne z kapsy hojivý sprej, vytvořený z jedových žláz upírů. Nastříká mi ho na drobná poranění, takže se ranky velmi rychle a účinně zatáhnou. Díky studiu upírů jsou lidští lékaři mnohem dál, než kdy v léčbě různých nemocí byli. Je to velká výhoda a já jsem rád, že na tom s nimi mohu pracovat.

„Nikdo poblíž. Teda až na několik mrtvol," hlesne voják, který ještě s jedním byl překontrolovat nejbližší místnosti.

„Ježíši Kriste!" dostanu ze sebe a vojáci na mě zachmuřeně pohlédnou. „Promiňte. Špatný zvyk. Takhle se vždycky děsí moje máma a já jsem to od ní nejspíš naučil," mumlám, abych zahnal pocit, že celá ta cesta byla naprosto špatně. Venku jsme byli napadení a zdá se, že někdo napadl i doktory a vědecké pracovníky uvnitř...

„Vypadá to tu, jak v hororu," dostanu ze sebe, když co chvíli problikne v nemocničním prostředí světlo a vidíme, že jsou přístroje rozházené po místnostech a na chodbách se válí židle. Naštěstí nezahlédnu žádného mrtvého, ale jen ten pocit, že mezi nimi procházíme, je silně nepříjemný. Srdce mi buší až v krku a podle toho, jak se vojáci vrtí, to na ně působí rušivě a tak se snažím, co nejrychleji uklidnit a vzpomenout si na všechna cvičení, pomáhající zahnat paniku.

„Máš představu, co se tu mohlo stát?" vydechne Vlk a je na něm vidět, že i on je ohromený brutalitou, když se před námi znovu rozsvítí a my zahlédneme stěnu, která je celá zkrvavená.

„Nejspíš se něco vymklo kontrole," hlesnu vyděšeně. „Když jsme produkt zkoušeli na zvířatech, některá se projevovala silně násilnicky. Proto byl výzkum přesunut do Podzámčí, aby na Ostrov nebylo přineseno riziko..." Kdysi mi to opatření přišlo zbytečné, protože jsme s kolegy výzkumu důvěřovali, ale zdá se, že přesun byla ta nejlepší věc, kterou jsme udělali.

Aniž bych si to uvědomil, chytím Vlka za paži a pevně ji tisknu. Cítím, jak se na mě zahledí. Na rozdíl ode mě on vidí perfektně. „Promiň," hlesnu, ale rychle ho pustím.

„Bude to v pohodě." Cítím jeho dotek na okamžik na svým rameni. „Chyť se mě za bundu, jestli fakt vidíš tak blbě. Jdeme a nebudeme se rozdělovat. Nevíme, kdo se tady ještě pohybuje." Vrátíme se chodbou zpět a pokračujeme ke středu, kde byli vytvořené nouzové místnosti, kdyby byla budova přepadená zvenčí. Nikdo však nepředpokládal, že se to stane zevnitř.

„Nejvhodnější bude, když vyčkáme v nouzový místnosti na posily," hlesnu tiše. „Protože pokud nás tu čeká to, co předpokládám, nemáme šanci se tomu postavit. Jsou mnohem silnější, než vy, jestli vakcíny zabrali a podle toho, že je to tu tak zničený, předpokládám, že účinkovali minimálně na padesát procent." Mluvím potichu a sotva dýchám, protože mám obavu, že nás zaslechnou. Je možné, že se dávno probili ven nebo se zabili vzájemně, ale nikdo neví...

Navedu Vlkodlaka k místnosti, kam se díky jeho orientačnímu smyslu dostaneme dřív, než čekám. Překvapivě má opravdu schopnosti. Jsem vyčerpaný strachem i bolestí, takže jakmile se ocitneme v nouzové místnosti, posadím se na postel a zavřu oči. Předpokládám, že je tu několik dek, nějaký tekutiny a krev. Žádné lidské jídlo, ale bez toho to zvládnu. Navíc neuvěřitelný chlad, až zadrkotám zuby.