Zpověď bezděčný ku*vy

8.

Zatímco jsem se snažil si číst Vlkodlak pomocí mechanických rolet zatemnil všechna okna a zkontroloval, zda se sem nemůže vloudit žádný sluneční paprsek, který by mu uškodil. Bez zaklepání zůstane stát u mých otevřených dveří a pozoruje můj pokoj, jako by se podle něj snažil odhadnout mou osobnost.

Snažím se na svou ložnici dívat jeho očima. Je laděná do světlých barev, ale jako doplňky má tmavé barvy. Vysoká stojací lampa s bílým stínítkem. Dvě bílé vestavěné skříně s tmavě hnědými dvířky. Stolek pod televizi, knihovnička a skříň na playstation a patřičné hry. Letiště s modře povlečenou peřinou a dvěma polštáři. Maličký růžový polštářek ve tvaru srdce jako střípek mé infantilnosti. A na stěnách několik zarámovaných diplomů, studijních a výzkumných ocenění a také velká fotografie celé mé rodiny. Snad místnost vyhodnotil jako běžnou mužskou ložnici...

Ani nevím, proč mi na tom záleží. Vlastně vím, ale nechci si to připouštět. Na jeho mínění přece jen nezáleží a mezi námi nebude nic jiného než trápení.

„Půjdu si dát sprchu," řeknu a zvednu se. Cítím se v jeho přítomnosti nesvůj a mám pocit, že mu snad musím všechno hlásit, jinak to ze mě vypáčí nebo hůř by mi třeba do koupelny mohl vběhnout. Děsivá představa, že bych před ním byl nahý a on se mi... on by se mi vysmál. Jsem pro něj přece jen buzna.

„Máš deset minut," řekne autoritativně, když kolem něj projdu.

Zafuním. Jestli se bude chovat tímhle stylem, bude velmi lehký zbavit se svého hloupýho okouzlení jeho vzhledem. Začínám ho vážně nemít rád a to jsem člověk, který vyjde s každým. Ale i přesto dodržím jeho deset minut a poté sejdu ze schodů, abych si ohřál lečo, které jsem si k večeři připravil.

Vlkodlak je samozřejmě jako můj stín. Posadí se naproti mně, krčí nos a tváří se znechuceně a pobaveně zároveň, když pozoruje, jak večeřím.

„Nechceš krev?" kývnu hlavou k ledničce, kde mám vakuované krevní zásoby, přímo od lékařského centra. Doby, kdy upíři, tedy alespoň naše komunita, pila z lidí jsou dávno pryč. Nyní se většina Ostrova sytí ze svých poloviček a ti nezadaní dostávají krevní konzervy. Za to se podřizují různým výzkumům a odběrům, nechávají na sobě dělat pokusy, přičemž lékařství postupe právě díky některým zjištěním, která by bez studia a výzkumu upířího DNA nebyla. Své zásoby si tedy odpracují. Já krev nemusím mít, pro mě je podstatná vyvážená strava jako pro každého člověka. Ale mám ji tu kvůli návštěvám, abych jim měl, co nabídnout.

Vlkodlak zavrtí hlavou. Zřejmě je zvyklý držet půst, něco jsem o tom zaslechl v centru. Upíři se snaží odolávat svý žízni, aby se lépe koncentrovali a byli odolnější. Alespoň tak to mají zavedený u vojáků.

Víc se mu nevěnuju. Dojím a umyju po sobě talířek. Ne, že bych byl tak čistotný, ale nemám rád, když se mi úklidové povinnosti nakupí a já musím pak skutečně uklízet.

S povzdychem se zahledím na Vlkodlaka a přistihnu ho, jak si mě prohlíží! Mám na sobě volné bílé kraťasy na spaní a bílé tričko a on sjíždí pohledem mé bronzově opálené nohy se světlými chloupky a dokonce se mi zahledí i na klín!

Odkašlu si a on dělá, že nic. Nejspíš se mě snažil hodnotit jako muže. I když podle mýho ho představa, že by byl gay děsí. Zavrtím hlavou a neřeším ho. Vlk je zřejmě víc komplikovaný, než jsem schopný zvládnout.

Dnešní sluneční noc nechci spát. Posadím se na pohovku, zapnu si National Geographic a snažím se překonat svou únavu. Samozřejmě se mi to příliš nedaří. Především, když cítím Vlkovy pohledy. Sedí v kuchyni u stolu a pozoruje mě, což je mi nepříjemné...

Odolám potřebě spánku. Necítím se na to, abych v jeho přítomnosti usnul. Ale po hodině a půl sám cítím, že nejspíš brzy odpadnu... Možná mě čeká velmi těžká noc. Co když mě napadne? Co když mi v noci ublíží? Co když je natolik šílený, že ani Chaseova výhružka s ním nic neudělala a nyní mě má tam, kde mě chce mít? Na pohovce se díky těmto myšlenkám rozklepu, takže si musím vzít na uklidnění svý léky a i proti svý vůli po nich usnu...