Zpověď bezděčný ku*vy

16.

Vydýchaný vzduch. Chlad. Tmavé, malé a neútulné prostředí. Všimni si, že mě nenapadají žádný kladný myšlenky, jak bych pobyt v nouzový místnosti ohodnotil. Navíc mám žaludek bolavý hlady. Z nedostatku tekutin mě bolí hlava, jelikož krev mi nedodá vše potřebné jako plnohodnotným upírům. Jsem zpocený a uválený a navíc jsem zřejmě jediný, kdo vnímá nepohodlí, protože vojáci vypadají, jako by byli v naprostém pořádku a nic jim nechybělo. Jsou klidní, občas změní polohu, ale jinak zůstávají trpělivě čekat na svých místech, jako by pro ně nebylo nic přirozenějšího.

„Už by tu přeci měli každou chvíli být!" dostanu ze sebe trpce.

Vlkodlak se posadí vedle mě, až cítím jeho vůni. „Klid. Za chvíli tu budou. Co potřebuješ?" Ale aniž by čekal na mé vyjádření, sahá po plastové krabičce a mně je z toho mizerně. Už vypil víc mé moči, než já v téhle místnosti vody a nevím, jestli mu to nemůže ublížit.

Zatnu zuby. „Já to vydržím. Už tu ... už tu budou!" Na čele se mi perlí pot.

„Hele, já se kvůli tobě nenechám vyrazit. Dělej," strčí mi tu věc před klín a rukávem mi otře zpocené čelo i tvář.

Se zaúpěním rozepnu zip a s úlevou ze sebe dostanu ještě trochu moči. Otočím se, abych neviděl, jak to vypije a provádím dechová cvičení, která mi tu neskutečně pomáhají, ač antidepresiva nebo neurol by mi přišli vhod mnohem víc.

„Jez," poručí mi a strčí mi do ruky poslední energetickou tyčinku.

„Nemáš nějaké léky na bolesti hlavy?" zamumlám s plnými ústy.

Pozoruje mě, jako by nechápal.

„Malý barevný tabletky. Vypadá to jako lidské dětské lentilky..." Pokud ovšem někdy viděl dětský cukrátka.

„Vím, co jsou léky," hlesne dotčeně. „Ale to, co jsme s sebou měli, zůstalo venku. Mohl bych tě ale zkusit kousnout," nadhodí a já se stáhnu do kouta a třeštím na něj oči. „Můj jed by mohl pomoct," dodá, aby mě uklidnil.

Po chvíli přemáhání opravdu přikývnu. Co můžu ztratit? Nemám obavy, že by mě snad zbavil veškeré krve. Takhle to nefunguje. „Zkus myslet na něco hezkýho, ať nepociťuju bolesti," instruuju ho, zatímco se snažím uvolnit. Než mu podám zápěstí, dlouze se mu dívám do karamelových očí a rozhoduju se.

Vlkodlak sjede pohledem na mé zápěstí a ustrne, jako by hledal šťastnou vzpomínku. Nakonec zavrtí hlavou a kousne mě.

Průnik špičáků je vždycky bolestivý. Snažím se netrhnout sebou, aby mě neporanil ještě víc. Jako bodnutí od vosy či včely, ale o něco bolestivější a palčivější. Co se týče jeho emocí, potácí se na vlně zlosti, znechucení až po slabý kladný pocit, který nesvedu určit. Nejedná se tudíž o příjemný sání, ale ani to není nejbolestivější. Jeho jed trochu rozbouří krev a uleví mi od bolesti hlavy i namožených zad, ale žádný zázrak to tedy není.

„Chase Rotten-Bestial, kód 372!" ozve se hlasitým hrubým hlasem osoba za dveřmi a Vlk ustrne. Urychleně mi zahojí ranku a postaví se. Vojáci jsou ve střehu, když otevírají dveře nouzové místnosti a venku stojí v plný síle můj bratranec.

Vzlyknu úlevou.

„Objekt je zajištěnej. Už se vám můžou přestat klepat zadky. Běžte posbírat ty mrtvoly," cpe se za mnou a pevně mě objímá. „Jak ti je? Dobrý? Zvládnul jsi to? Mám tady něco na psychiku," strká mi do pusy neurol a do ruky láhev s čistou vodou.

Bouřlivě zapíjím a upínám se k myšlence, že jsem v bezpečí a brzy budu v Podzámčí. Skrytý v bratrancově náručí. Táhne mě ven, kde se konečně zplna hrdla nadechnu čerstvého vzduchu. Padnu zády do trávy a pozoruju potemnělé nebe a hvězdy. „Venku je tak nádherně," vydechnu a cítím, že už začíná působit neurol i svoboda.

„Bál jsem se, že tě najdu v horším stavu," řekne Chase a pozoruje mě. „Dobrá práce, Wolverine," poplácá vojáka po ramenou a ten jen stojí a zírá na mě. Nejspíš se mu toho v hlavě motá víc, než bych byl schopný v tuhle chvíli zodpovědět.