Zpověď bezděčný ku*vy

31.

Kolo je výtečný vynález, který vymyslel v roce 1817 Karl Drais a dal tak některým lidem smysl života, jiným styl a dalším možnost přesouvat se z místa na místo. Já používám jízdní kolo jako další prostředek k relaxaci a projíždím se za bystrého dohledu svých bodyguardů v okolí zámku. Podzámčí je velmi krásná oblast, kterou vybudovala má rodina, ač budova tu už kdysi stála, tak ohromné zahrady plné keřů a květin má na starosti především sestřenice Charlie, která tu kdysi pobývala, nebo spíše její pilný a dobře placený zahradník.

Je jasné, že Wolverin je bez sebe, když je nucen spolupracovat s někým dalším, potažmo rádoby homosexuálem Viktorem Spretski, který mu je už od prvního pohledu nesympatický.

Takové myšlenky se mi svižnou jízdou moc nedaří zahnat, ale natolik se jich snažím zbavit, až musím zastavit a zjistím, že jsem zajel tam, kam jsem nechtěl. Tohle je oblast, kde jsem delší dobu nebyl a nejsem si jistý, jestli se správně orientuju. Oni to tu neznají, ale já bych přece jen měl...

Neočekávaně mě Vlkodlak zezadu popadne do náruče a vyletí se mnou, až vypísknu, protože ten úchop samozřejmě nečekám. Viktor v rychlosti vezme mé kolo, které jsem šokem upustil.

„Co se děje?" rozhlížím se a začínám trochu panikařit.

„Klid. Nechcem jen, aby sis nabil kokos," hlesne, ale podle všeho je silně soustředěný a stejně jako já se rozhlíží kolem. „Vrátíme se," rozhodne.

Zarazím se. „Cítíte to?" hlesnu, když se na mě oba zahledí. „Jako sluneční paprsky." Což je hloupost, protože ve dne by mě tito dva upíři sotva mohli venku následovat. „Opravdu to hřeje," řeknu zamyšleně, protože netuším, odkud to pochází.

Vlkodlak usykne a než mi dojde, co se děje, jsou kolem nás. Množství upírů s přístroji, které na nás září jako reflektory a zabodávají se nám do očí a oslepují nás. Pro mě je ta zář nesnesitelná, nedokážu si představit, jak silně musí ničit Vlkodlaka a Viktora.

Vlk samozřejmě nedokáže v takové situaci levitovat ve vzduchu, ale pořád mu zůstává tolik duchapřítomnosti, aby alespoň spadnul na záda. Vyrazím mu dech a odkulím se z něj, i když mě nechce pustit. Jenže musím. Tápu a bojím se, že si tím pádem ublížil.

Cítím, jak mě oslněného, někdo odtahuje od Vlka a i když se výkřiky bráním a vojáci se snaží domlouvat, jsme ztracení. Víme to všichni. Proti takové přesile a přechytračení nic nesvedeme.

Někdo mě pevně chytí za bradu a natočí mě k sobě, zatímco další mi drží ruce za zády a nedává mi možnost hýbat se. „Ty jsi ten vědec, viď? Nečekal jsem, že budeš tak rozkošnej. Fakt andělskej ksichtík k sežrání. Škoda, že nejsem ženská. Tebe je na buzíka škoda," Plivne mi do tváře a já jen zavřu oči. Nemám možnost si to ponížení ani setřít.

Vypnou přístroje a svět se opět ponoří do tmy. Podle výkřiků však moji bodyguardi zůstávají oslepení, zatímco já se rozhlížím.

Přede mnou stojí upír v otrhaných dobových kalhotách a tílku. Přemýšlivě si mne bradu. „Jak je možný, že to na něj nepůsobí jako na ně?" křikne na někoho.

„Říkal jsem vám, pane, že je světlaznalý a nemusí to na něj mít takový dopad jako na ně." odpoví kdosi nejistým hlasem.

„Tak tobě nevadí slunce, jo?" Dojde ke mně blíž a bodne do mě drápem, jako by se chtěl ujistit, že se mu nezdám. Pro upíry je to samozřejmě fascinující věc, slunce je děsí a zároveň přitahuje jako cosi mocného, co nikdy nemůžou mít.

Vlkodlakovi se podaří vyvléct se z držení a slepě se s nimi pere.

„Uzemněte toho kreténa!" štěkne po nich vůdce. „Nacpěte je do krabice a jdeme. Nechci tady bejt už ani chvíli!" zavrčí a rozejde se, zatímco já jsem vláčen stranou. Viktora vhodí do jakési truhli, pak následuju já a nakonec mi na hrudník vhodí Vlka a krabici zavřou.

Jelikož nesnáším uzavřené prostory, samozřejmě šílím a to doslova. Křičím, svíjím se, prosím a panikařím. Nepomáhá ani relaxační cvičení. I když se mě snaží uklidnit, tak omdlím a když se proberu, jsme v cele a všude je ticho a klid.