Zpověď bezděčný ku*vy

35.

Nalepí se na mě a začne hladově lokat mou krev přímo z mých úst. Kdyby to nebylo v týhle situaci, vzrušil bych se. Je to vážně sexy, ale... takhle se napnu a čekám. Jenže ono to nepřichází. Sice saje přebytečnou krev, ale olizuje mi ranky a hojí mě. Dává mi svůj jed, který chutná sladce stejně jako nešikovný polibky, který mi ve víru hladu věnuje. A po několika minutách se k mýmu překvapení sám odtáhne skoro natolik, že se o mě jen mazlivě otírá a olizuje si lehce krvavé rty a občas olízne i ty mé. Zůstávám zkoprnělý.

I já se ale po chvíli vzpamatuju a opět ho začnu hladit ve vlasech. Čekal jsem, že bude hrubější. Že mě rovnou znehybní nebo zabije. Že už to bude bolet, ale prozatím? „Vlku..." hlesnu tichounce a zahledím se mu do zářivě karamelových očí. On i Viktor jsou obdivuhodní, když se takhle dokážou ovládnout. U Viktora, který je klidnější, jsem čekal, že se bude držet víc, ale Vlk bývá opravdu bouřlivý... Proto je jeho sebekázeň mnohem víc překvapující.

Jen spokojeně zamručí, sjede rty na můj krk a olizuje ho jako kočka. Cítím, jak mi lehce mravenčí ranky. Hojí mě a dodává mi pevnou půdu pod nohama.

Neudržím se. Zakloním hlavu a vzdychnu. Nebráním se, když mi opatrně svléká košili.

„Musíme ho zahojit," zachraptí vzrušeně Viktor.

„Já ho budu léčit," zavrčí ostře Vlk a vycení proti němu špičáky.

„Má příliš mnoho zranění. Dokážu ho uzdravit rychleji. Víš to moc dobře." Postaví se k nám blíž a teprve teď mi dojde, že oba už vlastně vidí! Jen já jsem předpokládal, že jejich nevidomý stav trvá.

Zaklel bych nahlas, kdybych se nebál, že je ta reakce rozruší. Myslel jsem, že máme s Vlkem jakési soukromí a přitom jsem před Viktorem dal najevo náš vztah a pošlapal tak Vlkovu důvěru, protože jsem mu slíbil, že před cizími své city k sobě neprozradíme.

„Fajn, ale pomáhej mu jenom očima. Nic jinýho!" Lehce poodstoupí, aby ke mně mohl i Viktor a ten se mi s milým úsměvem zahledí do očí a já cítím, jak mi svým hypnotickým pohledem pomáhá od bolesti, zatímco se mi Vlkodlak zakousne do ramene a pouští do mě léčebný jed.

Upřímně, byl jsem natolik vyděšený, že jsem si oněch bolestí ani nevšímal. Trápily mě spíš silnější obavy o svůj život. „Děkuju," hlesnu opojeně, když mě propustí z držení svých modrých zorniček. Tradičnější, přesto působivá barva. Stydlivě odvrátím tvář.

Viktor se potěšeně usměje.

Vlk se zamračí a odstrčí ho, ale Spretski mu čin vrátí a najednou jsou v sobě. Wolverin ho srazí k zemi a já se v rohu nakrčím, protože tohle už je pro mě pochopitelnější situace.

„Prosím, zanechte toho!" Nešťastně je pozoruju. Nakonec na ně zkouším své schopnosti, ale marně. I mně byly prozatímně uspány. Mezi ně se samozřejmě nevrhnu, nepřežil bych to a tak se držím u strany v přesvědčení, že tam jsem alespoň trochu v bezpečí. „Jestli se moc rozohníte, neudržíte emoce na uzdě a zabijete mě."

Teprve díky mé upřímnosti se lehce uklidní. Přestanou se bít pěstmi a vrčet na sebe jako zvířata. Posadí se na zem. Vlk v bojovém módu, Viktor má ve tváři vepsanou ostražitost, ale oba se silně koncentrují a ani se nepohnou. Jen se sledují a odhadují reakce toho druhýho.

„Nesmíme bojovat mezi sebou. Nepřátelé jsou za dveřmi. Jestli neovládnete svou upíří stránku, nejenže se nedostaneme na svobodu, ale ke všemu mě zabijete. A i když vás pak propustí, na Ostrově vás pak nepřivítají s otevřenou náručí. I když to nebude přímo vaše vina, budou vám to klást na bedra."