Zpověď bezděčný ku*vy

14.

Proberu se a je mi neskutečný horko. „Promiň," dostanu ze sebe rozespale a začnu se vymotávat z dek, abych si rozepnul bundu a padl zpátky do postele. Zdálo se mi o horkých polibcích a Wolverinovi. Ale to se nikdy nedozví.

„Je ti líp?" zašeptá mi do ucha a mě naskočí husí kůže po celým těle. Jsem rozespalý, takže když se nahnu a políbím ho jemně na koutek úst, on ztuhne, a já padnu zpátky hlavou do polštáře a začnu oddechovat. V mysli mi dochází, že jsem udělal něco, co jsem neměl, ale upřímně, jsem tak unavený, že je mi to jedno. A pak ucítím na rtech podobný motýlí polibek a najednou je to pryč tak rychle, že nevím, jestli to byla skutečnost nebo se mi to jen zdálo.

„Díky za hlášení."

Probere mě hluboký hlas a já se protáhnu. Ležím na posteli úplně sám, přikrytý dekou až po bradu a cítím se mnohem líp. Tedy až na tu pronikavou bolest zádech, kvůli který musím heknout, když se převracím na bok.

Vlkodlak se ke mně otočí a zkoumavě si mě prohlíží.

„Děkuju za..." umlknu, protože poděkovat za zahřátí mi najednou zní vážně hloupě.

„Nic se nestalo." Dál mě pozoruje, jako bych byl objekt jeho zkoumání.

Chci se vyhnout jeho pohledu a tak se s heknutím zvednu a začnu prohledávat zásoby. Krev. Jenom studená krev, kterou nedokážu pozřít. Na rozdíl od upírů by mi studená krev mohla způsobit silný zažívací problémy. „Nemáte někdo sušenky?" ozvu se hloupě, protože k čemu by upírům byly takový pochutiny, že ano.

„Veškerý zásoby zůstaly ve vašem kufru," ozve se Tachiard. „Krev vám nestačí, Sanieli?"

„Studenou pozřít nemůžu," zavrtím hlavou a rozhlížím se. Musí tu přece něco být. Museli počítat i s lidskými pracovníky. Copak není možnost, jak krev tedy ohřát?

„Do prdele," uleví si Vlk a začne si prohledávat kapsy vojenských kalhot. „Na." Vyloví energetickou tyčinku, kterou nejspíš musel někde zabavit. „Mám tu ještě dvě. S tou krví to budeme muset nějak vymyslet. Mám tu zapalovač, tak že bych ti ji přinejhorším přihřál?"

Rozbalím tyčinku a lačně se do ní pustím.

„Sanieli, můžete pít naši krev?" ozve se zamyšleně Tachiard a já s plnou pusou přikývnu. Upíři mi neuškodí, teplá ještě z žíly, to by bylo vhodný řešení.

Vlkodlak svraští čelo. Nejspíš se mu ani za mák nelíbí myšlenka, že bych pil z jeho žíly.

„Může pít z nás," ozve se další voják, zatímco já hladově koušu a tisknu s nešťastným pocitem prázdný obal. Nezasytila mě nijak moc.

„Budu rád, pokud mi kdokoliv z vás dá svou krev. Navrhnu vás na medaily!"

Vojáci se tiše rozesmějou. „To nebude potřeba. Rádi se s vámi o krev podělíme," mrkne na mě Tachiard. „Je naší povinností ochraňovat a starat se o civilisty." Tohle je Chase naučil jako básničku a oni tomu věří. Upřímně, já bych vojákem být nemohl, abych dával cizí potřeby nad ty své, to bych asi nezvládl. „Jsme za to placení a ne málo," dodá, když vidí, jak tápu.

Vlk je pozoruje vražedným pohledem, zatímco já se div neklepu na kapku krve. Vypadá to, že za trochu krve a tepla jsem schopný udělat cokoliv. Jak ubohý. „Ještě to snad není nutný, teď jedl."

„Myslíš tu prťavou sušenku?" dostanu ze sebe naštvaně, protože ta jeho homofobie už mě začíná štvát. Jsem vyhladovělý, žíznivý, mám bolesti a bojím se. Ač jsem většinou klidný a milý, tak v takový situaci vychází najevo moje rozrušení. „Já vím, že tohle je to nejhorší, co tě mohlo potkat." Poukazuju na to, že je zavřený s gayem v jedný místnosti. „Ale já mám svoje potřeby! Jsem úplně jiný než ty. Nejsem tak vytrénovaný. Nevydržím několik dní nejíst a nepít. A ač je to z vašeho pohledu ubohý a komický, takhle to prostě mám a snažím se zkrátka svý potřeby uspokojit, aby mi nebylo fyzicky ještě hůř!" Možná začínám být hlady a obavou hysterický a doufám, že si o mě neudělají tihle vojáci špatný obrázek. Nechci je vyděsit. Kupodivu je mi to jedno u Vlka, ten už o mě dávno iluze nemá, ale ne mou vinou.

„Koneckonců počítám, že za chvíli mi začne další fyziologická potřeba, která ti bude připadat hloupá a budu muset vyjít ven do budovy, abych ji uskutečnil!"

„To není bezpečné, pane," ozve se voják.

„Ale já nevydržím po celou dobu!" zajíknu se, protože cítím, že ještě nějakou dobu a nejspíš se před nimi pomočím.

„Máte na mysli vylučování?" nahne Tachiard hlavu na stranu a mně je jasné, že pro ně je to těžce pochopitelné, jako bych jim právě teď předváděl fantaskní etudu.

„Ano!" zasténám nervózně.

„Tuhé nebo měkké?"

„Prosím?!" dostanu ze sebe zajíknutí. Tohle je ten nejvíce tragický rozhovor, který jsem kdy vedl, a to počítám i ten o sexu, který se mnou vedl otec.

„Budete vylučovat moč, Sanieli?"

O tomhle se mám bavit před vojáky, kteří si to nedovedou ani představit? „J bych tu tak rád byl sám," řeknu namísto správný odpovědi a znovu si lehnu na polohovací lehátko, suplující postel. Tohle je příliš velký stres a já jsem jen teplý vědátor.

„Nemůže hladovět, pane," ozve se tiše, když se začnou vojáci polohlasně domlouvat, co se mnou, jako by museli řešit nějakou entitu. Vlkodlak po nich hází ostrý pohledy, protože Tachiard předpokládá, že se kvůli mně přetrhne. Měl by se o mě starat? Nejspíš. Ale nedokáže se přenést přes svoje vlastní emoce.

„Postarám se o to," řekne zachmuřeně a je vidět, že mu to nedělá žádnou radost. Přisedne si ke mně a do ruky mi vrazí druhou tyčinku.

„Co je? Trpíš klaustrofobií?"

Překvapuje mě, že si toho všiml. „Mám ti říct pravdu, abys mě pak, až mě nebudeš mít na krku, zavřel do sudu?"

„Proč bych to dělal?" ušklíbne se.

Protože jsi nevypočitatelný a rád mě ničíš, ale nahlas neřeknu ani slovo. On ode mě odpověď zřejmě neočekává, protože si stoupne a začne stěhovat regály do jednoho rohu a vytvářet prostor. Zavolá si vojáky na pomoc a postupně šoupou a stěhují a já zjišťuju, že se mi po tom jejich přetvoření nouzové místnosti líp dýchá a přestávám být tak zoufalý. Že by to na mě padalo z toho, že jsem již několik hodin uzavřený v malé místnosti, kde je vydýchaný vzduch a nevíme, zda se z ní dostaneme živí? Jen řečnická otázka, raději mi neříkej odpověď.

Když dokončí přestavbu, vděčně se na něj zahledím. Vlkodlak mi pohled opětuje a nakonec do ruky popadne malou plastovou krabičku. „Musíš to ze sebe dostat," podstrčí mi ji.

„Vážně si potřebuju odskočit ven."

„Ta možnost není. Musíš to zvládnout tady. Půjdu dál, jestli s tím máš problém."

Tupě přikývnu, stoupnu si. Několikrát se ohlídnu, abych se ujistil, že dělají, že tu nejsou a pak zamířím proud moči do plastové krabičky a oddám se úlevě. Zasténám, když je po všem a zapnu si zip. „Musím to dát aspoň na chodbu." Protože moč má výrazný pach a nerad bych, abychom tu z toho ještě omdleli. Tedy alespoň já.

„Dej mi to," řekne Vlk a sebere mi krabičku z rukou. „Nebuď takovej stydlín."

„Já nejsem..." řeknu spíš pro sebe, protože má pravdu.

„Jseš," poušklíbne se a strčí si krabičku k puse, na tři loky její obsah vypije a netváří se u toho nijak znechuceně.

Za to mně padne brada a zírám na něj se směsicí hrůzy a odporu.

„Máš to tady, až zase budeš potřebovat." Položí krabičku na polici a ani se nepozastavuje nad tím, co právě udělal!