Zpověď bezděčný ku*vy

3.

„Dívej se na mě, do prdele!" zavrčí temně. „Ty se nechováš jako buzna, ale jako submisivní sračka!"

„Tak si bouchni, jestli se ti uleví. Jen zmlať buzíka a ukaž si, jakej jseš chlap." Zahledím se mu do očí. Není v tom žádná odvaha, spíš odevzdání. A taky jsem se trochu zakoktal.

Zafuní a několikrát přejde ode zdi ke zdi, jako by byl zvířetem zavřeným v kleci. Přitom mě naštvaně pozoruje. Když se opět přiblíží, zatajím dech. Vlkodlak se opře o zeď nad mou hlavou. Je o půl hlavy vyšší než já a o to výhružněji vypadá. „Jo, to by se mi do prdele sakra ulevilo," sykne a prohlíží si mě zblízka, jako by mě hodnotil.

Je tak blízko, že cítím jeho vůni. Vnímám jeho dech. A i když nechci, pasu se pohledem na jeho ostrých rysech. Má vážně mužnou tvář. To tyrani mývají... On je sice pohledný navenek, ale zřejmě ne uvnitř. „Tak to udělej." Ať to mám za sebou a můžu odejít. Připomínám si, že je opilý, takže to možná opravdu udělá. Střízlivý Wolverin si myslím by měl zábrany mi ublížit, přece jen jsem ostrovan. A on je voják, jeho úkolem je ostrovany chránit. Navíc Chase vždycky zmiňoval Vlkodlaka mezi těmi vojáky, kteří mají šanci na postup a svou práci berou vážně.

Přiblíží se ještě víc a mně se začne zadrhávat dech.

Zavřu oči a čekám ránu, ale namísto toho se zas odtáhne a pořádně napřáhne. Tohle bude hodně bolet. Kousnu se do rtu, abych pozdržel vyděšený výkřik a přikrčím se.

Vlkodlak si serve známky z krku a hodí je po mně. „Padej domů."

Ještě s bušícím srdcem je popadnu. Chvíli mi trvá, než odemknu, jak se mi třese celý tělo, ale nakonec jsem na chodbě a běžím ven. Před budovou se opřu o ramena a skoro se rozbrečím úlevou. Jsem udýchaný, motá se mi hlava a nohy mě neposlouchají, ale vyvázl jsem bez zranění, i když tohle nebyl zrovna nejpříjemnější zážitek. Momentálně nejsem schopný letět, ale to nevadí. Schovám se za budovou, skrčím se a snažím se všechny ty emoce rozdýchat pomocí relaxačního cvičení, který mě můj psycholog naučil.

„Co tady do prdele vyvádíš?!" ozve se nevěřícně jeho hlas.

Nechápavě se rozhlídnu a uvidím ho, jak stojí nade mnou a nechápavě si mě prohlíží.

Nejspíš jsem to relaxační cvičení protáhl na delší dobu, jak jsem byl rozhašený.

„Řekl jsem ti přece, abys letěl domů!" zavrčí naštvaně a pozoruje mě.

„Nejsem upír jako ty. V některých případech prostě odletět nemůžu," dostanu ze sebe.

„Tak ty jseš kromě teploušství ještě tahle porouchanej?" uchechtne se a sleduje, jak se potácivě zvedám.

Jeho urážka mi vadí. Taky bych mu řekl pár věcí od plic, ale mám pud sebezáchovy a tak mlčím. Vrazím si ruce do kapes, když se mi podaří postavit. Trochu se to se mnou houpe.

„Sanieli?" ozve se povědomý hlas, až se s Vlkodlakem oba tím směrem otočíme.

„Šmejde!" Šťastně se usměju. Můj kamarád, a tak trochu i milenec Rudý Šmejd, vysoký chlap s tmavě červeným čírem a tetováním po těle. Vedle něj stojí tak patnáctiletá pihovatá holčička a přežvykuje. Jeho partner Duke, který má neustále nějaké jiné tělo. Nevím, jestli si pořád nechává přehazovat duši z těla do těla, nebo proč to dělá, ale tihle dva jsou vždycky spolu a Duke vypadá vždycky neuvěřitelně. Ano, u nás upírů je možné duši vdechnout a vydechnout do jiného těla, ale nikdo to neabsolvuje rád. Snad jen Duke.

„Zlato, co ty tady?" ozve se Duke a obejme mě. Jako holčička mi dosahuje k ramenům a je tak měkký a příjemný. Vlastně ani nevím, jak vypadá ve skutečnosti. Vždycky byl v cizí kůži, když jsem ho viděl.

„Potřeboval bych vzít domů... Trochu jsem to přehnal," hlesnu a Šmejdův pohled hned sjede na Wolverina.

Zúží oči a jak vypadal v první chvíli zaraženě, tak teď z jeho tváře čiší silná nenávist. Jako by Vlkodlaka odsoudil v okamžiku. „Dělá ti problémy, Sany?" kývne bradou k vojákovi, který stojí ve vojenské póze a jen nás bez výrazu pozoruje, jako by byl ve službě.

Skloním pohled a zavrtím hlavou. Nutno dodat, že Vlkodlak si Šmejda měří se stejnou nenávistí, takže si zřejmě nepadli do oka a jen tak z nich přátelé nebudou. To by nejspíš ani nešlo. Zatímco Vlk je schopný poslouchat rozkazy, Rudý Šmejd je rebel a neuposlechl by zřejmě ani za cenu svýho života.

„Tvůj nový přítel?" zajímá se Duke, který je bezelstnější a optimističtější na rozdíl od svého partnera.

„Mám ho na starosti. Vezmu ho domů," řekne Vlkodlak vojenským hlasem.

„To nemusíš, děkuju ti, ale Šmejd mě určitě doprovodí. Užij si den!" vyhrknu urychleně a odstoupím od něj dál a k Šmejdovi blíž.

„Jak chceš," pronese lhostejně, ale stejně v tom slyším skrytou výhružku. Trochu se zachvěju a sleduju, jak poodejde a vzlétne do vzduchu. Letí pryč.

Chvíli si se Šmejdem a Dukem ještě povídám. Vážně mi není dobře, ale snad už doletím domů sám. Nechci někoho obtěžovat, a je vidno, že tihle dva měli svý plány, když mají namířeno do Sexbaru.

„Určitě? Zvládneš to?" ptá se starostlivě Duke, zatímco Šmejd zírá kolem sebe, jako by ještě pořád ve vzduchu cítil Wolverina. Je vidět, že ho vyvedl z rovnováhy, což je zvláštní, to se u Šmejda jen tak nevidí.

„Už se cítím líp, díky. Vyprchalo to," pousměju se upřímně.

„Kdybys potřeboval někdy pomazlit..." přistoupí ke mně Šmejd blíž. Zajede mi konečky dlouhých štíhlých prstů do světlých vlasů a skloní se ke mně. „Stačí říct. Kdykoliv."

Rozevřu rty a nechám ho, aby mi zlepšil den svými polibky. Chutná po vodce a cigaretách, ale jeho jazyk je překvapivě pomalý a polibky něžný, jak to mám rád. Poddám se mu a s příjemným pocitem vnímám, jak mě druhou rukou chytí kolem pasu a pevně mě stiskne. Nechávám ruce podél boků, ale když přestane, usmívám se. Úsměv mám na tváři i potom, co Duke a Rudý Šmejd zmizí v Sexbaru a já sám zamířím domů. 

Ahoj, 

děkujeme, že čteš dál. Možná tě to baví nebo jsi jen zvědavý čtenář. Ať tak či jinak... 

* Proč myslíš, že se Vlkodlak zachoval tak, jak se zachoval? 

* Co skrývá? 

* Líbila se ti scéna z Sexbaru? 

 Chensie a Wish