Zpověď bezděčný ku*vy

28.

„Jo, taky jsem nasranej," zavrčí a ohlídne se po nezvaným hostu. Jenže neudělá nic, aby to změnil. Nemůže, nechce, i když je to v jeho silách.

„Rád bych si zaběhal. Lépe se mi přemýšlí, když běhám. Je to moje terapie," přiznám a Wolverin se postaví.

„Tak pojď, zdrhnem mu." Podá mi uku a křivě se usměje. „Uvidíme, jak to hovno umí běhat," řekne škodolibě spíš pro sebe.

Přijmu ji a vyhoupnu se na nohy. Nepředpokládám, že bych zrovna já utekl vojákům s výcvikem, ale ta představa mě pobaví. Já nejsem příliš sportovní typ, i když běhám a rád plavu, či si zahraju plážový volejbal, tak na monotónní cviky v posilovně mě neužije. Dám se do běhu. Hezky, svižně a přesto svým tempem. Dosti pomalým pro upíra, dosti rychlým pro mě.

Vlkodlak se zařadí těsně za mě a mezitím, co běžím, kontroluje okolí. Občas se vzdálí, aby prozkoumal okruh, který postupně zvětšuje a zmenšuje.

Věnuju mu pozornost, ale pak nechám své myšlenky plout, jak mě to Sidney Freedman učil. Snažím se relaxovat a přijmout situaci, která tak náhle nastala, abych se s ní vyrovnal. Jenže při tom nedávám pozor a málem šlápnu na hada, který po mně syčivě vyjede. Ucouvnu a nacpu se Vlkodlakovi do náruče. Okamžitě vzlétne, zatímco já zírám na zem, kde se svíjí nebezpečí, a dlouze oddechuju. Obejmu ho kolem krku a zbystřím. Vlk takhle nevoní! Tahle vůně není pikantní, naopak bych ji přirovnal spíš k svěžímu vzduchu po dešti. Odtáhnu se a vytřeštěnýma očima se zadívám do těch tmavě modrých zorniček. Jsem v náruči toho nového vojáka! „Já se zalekl," dostanu ze sebe omluvu. Dochází mi, že se k němu vinu až příliš intimně a lehce se odtáhnu. „Hadí uštknutí na mě působí jako na člověka. I když jsem si vlastně ani nevšiml, jestli byl ten had jedovatý nebo ne." Přiznám svou hloupost.

„Já vím, Sanieli. Nemusíte mít strach, vím o vás všechno podstatný," řekne poklidně a usmívá se. Nese mě ještě nějakou chvíli než mě o dvacet metrů dál postaví na pevnou zem. „V pořádku?" prohlíží si mě vážně.

„Jseš v pohodě?" doběhne nás Vlkodlak a hned mě chytí za paži a sleduje mě stejným hodnotícím pohledem.

Jen přikývnu.

„V okolí jsou hadi. Měl bys na to myslet, Wolverine."

Ten šlehne po Viktorovi Spretskim ostrým pohledem a já se jeho chmury pokusím zahnat, i když jsem ještě trochu vyvedený z míry.

„Žádné obavy. Nic se mi nestalo. O těch hadech vím, ale úplně jsem na ně zapomněl, jak jsem po téhle cestě dlouho neběhal." Uhladím si tričko na bocích a ometu dlaní lem trička, i když se mi na něm neuchytil žádný nepořádek. „Díky," hlesnu směrem k Viktorovi a dívám se do země. Nerad hledím do očí cizincům. Rozeběhnu se zpět k zahradě, tentokrát trochu jinou cestou, abych se vyhnul syčícímu škůdci. Znovu naleznu svý tempo a přemýšlím, jak se nenásilně zbavit Viktora Spretskiho. Nic proti němu, působí jako velmi sympatický a úsměvavý mužský, ale upřímně... já toužil být jen s Vlkem.

„Sany, postřeh!" hodí po mně vedoucí voják míčem. Už ho znám, je tu spousty let a za tu dobu jsem se s ním spřátelil.

Chytím míč a doběhnu k němu. „Mausi, rád tě vidím," usmívám se a nebráním se objetí. Maus je velmi milý voják, u kterého jsem byl jeden čas jako doma. Jeden z mých blízkých přátel, na kterého se mohu spolehnout. Má střídavé služby kvůli své ženě.

„Těšil jsem se do služby jen kvůli tobě. Zastavíš se, viď? Theresa se na tebe těší. Jakmile jsi napsal, že přijedeš, hned začala vymýšlet program." Pevně mě tiskne a pak mě pustí a sjede mě pohledem jako hrdý otec. Maus sice vypadá na čtyřicet, ale podle všeho už je spíš šedesátník a toho otce by mi klidně mohl dělat. „Vypadáš dobře, chlapče. Pojď si dát basket, neměl jsem koho nechat vyhrávat."