Zpověď bezděčný ku*vy

30.

Zprudka se otevřou dveře a vběhne Spretski.

„Co tady do prdele děláš?" vyjekne Vlkodlak

„Hlídám tě," vydechne nekompromisně a zaběhne do koupelny pro lékárničku, zatímco já usykávám bolestí a sténám. Záda jsou citlivá a já se ani nepokouším odhadnout, jaký takový skleněný ježek pro štěstí mohl napáchat škody.

„Jak se to sem mohlo dostat, do prdele? Sice je tu horda vojáků, ale úplně k hovnu!" nadává sprostě Vlkodlak a já přivírám víčka a snažím se povrchově dýchat, abych se moc nehýbal a nepociťoval tak zvýšený bolesti.

„Kdo se sem dostal?" ptá se Viktor a prohlíží lékárničku.

„Nikdo!" odsekne Wolverin a vyrve mu ji. Teď není čas na přečůrávání, tak snad se nějak dohodnou, protože ty bolesti jsou strašný. Nejsem zrovna upír kovaný Upíří slastí. Už ses s tím setkal? To je podobné jako mezi lidmi. Jsou ti, kteří bolest vyhledávají, masochisti. A upíři mají podobné touhy. Bolest jim dodává odhodlání, ale když překročí určitý práh bolesti, tak i slast. Mnohdy to dělají opakovaně především proto, aby se utužili. Čím více bolesti snesou, tím více svůj práh bolesti zvýší a tudíž jsou méně přemožitelní. Můj bratranec Drak to dokonce pozvedl na takovou úroveň, že bolest necítí vůbec, ať se mu děje cokoliv. Na devastaci svýho těla pracoval už od útlého věku a to nevědomě, protože jeho sestra je sadistka a potřebovala na někom vybíjet své touhy. Drak se sám nabídl a ona trénovala. Natolik se mu to zalíbilo, až začal s jinými dosahovat upíří slasti. Prý je to podobné jako orgasmus, jen mnohem niternější a výraznější. A čím víc zvyšoval laťku, tím víc pozbývala bolest své síly až nakonec vymizela úplně. Asi tě napadne, jak to musí být skvělý. Není. Je to nebezpečný a on je z toho poměrně nešťastný, jelikož sex a bolest měl spojenou a bez toho pocitu si prý sex natolik nevychutná.

Vlk mi pomůže přetočit se na břicho, aby ke mně měli přístup a omračuje mě feromony. Ty už jsem poznal, pomáhal mi s nimi, když jsem byl zavřený v nouzové místnosti. Ale na bolest mi to příliš nepomáhá, ještě je zřejmě neumí natolik ovládat. Spíš mě jimi obluzuje. Cítím jeho doteky na zádech. Slyším nadávky.

„Urychlíme to," řekne Spretski.

„Jak urychlíme? Co to meleš?" štěkne Vlk.

Viktor si lehne vedle mě a zadívá se mu výraznýma modrýma očima do těch mých a zřejmě využívá své hypnotické schopnosti, protože se uvolním ještě víc a přestanu bolest vnímat.

Vlk zřejmě pomocí pinzet vypreparuje z mé kůže všechny střepy a postupně mi je hojí jedem, ale to já díky Viktorově hypnotickému pohledu takřka necítím.

„Co to do prdele je?"

„Jen moje schopnost," hlesne Viktor, pousměje se na mě a znovu se narovná, zatímco já se zotavuju z jeho hypnotického pohledu. Ještě jsem na vlastní kůži nezažil působení hypnotické upíří schopnosti. Samozřejmě jsme takové upíry ve výzkumu měli, ale tohle okusení na vlastní kůži bylo... prazvláštní a účinné.

Nejistě se posadím a podrbu se ve vlasech. V zádech mě lehce mravenčí, díky procesu hojení a já se vyjukaně rozhlížím. „Děkuju oběma," hlesnu, skloním pohled a opatrně se postavím, aby se mi nezamotala hlava. Viktor mě pro jistotu uchopí za paži a pomáhá mi stát, zatímco Vlk se zatnutými zuby stáhne z postele vše a strčí mu veškeré povlečení do náruče. „Odnes to do prádelny. Nejspodnější patro," zavrčí na něj.

„Jasně," pousměje se a ignoruje Vlkův naprosto nenávistný pohled. Dívá se na mě a skoro to vypadá, jako by mě chtěl pohladit po tváři.

Polknu a uhnu rozrušeně pohledem. Když Viktor zmizí, přesunu se dvěma kroky k Vlkovi, opřu se mu čelem o rameno a vydechnu. Ač to nevypadá, tak pro Vlka je tohle už hodně důvěrné gesto a já si nejsem jistý, jestli ho vůbec přijme. Hledám u něj útěchu a nevím, jestli je schopný mi ji poskytnout.

Váhavě mě obejme a probodává zlým pohledem dveře, za kterými Viktor zmizel. Vyčkává jeho návratu a možná proto se ke mně nechce přibližovat natolik. Je hodně, opravdu hodně naštvaný a já netuším proč? Kvůli té hypnotické schopnosti? Kvůli Luisovi? Protože jsem dával tak okatě najevo svý emoce? Na tohle zřejmě odpověď nedostanu a nemám sílu se ani zeptat.

„Kdybych mohl, udělal bych všechno, aby byl někde jinde, to mi věř..."

„Bude se ti hodit," řekne hlubokým hlasem a na chvilinku mě pevně obejme, než mě zas vzápětí pustí a odstoupí do bezpečný vzdálenosti, jako by mezi námi nic neproběhlo.

Cítím se najednou poměrně osamělý a nemůžu tvrdit, že mi to není líto, i když chápu Vlkovo rozhodnutí. „Já chci tebe," svěřím se mu s něčím, co on už dávno ví.

„To se zvládne. Až se vrátíme na Ostrov, tak počítám, že tohle hlídání skončí."

Upřímně? Nemůžu se dočkat! I když tam budeme pod dozorem, tak u mě doma budeme mít prostor pro nás dva. Nahnu se a jemně ho políbím na chladný rty, když Vlk najednou poodstoupí o dva kroky, jako by se nic nedělo. Pozdržím povzdychnutí. Ani jsem si ten dotek nevychutnal a Spretski už stojí ve dveřích.

„Všechno v pořádku?" usmívá se. „Nechal jsem zajistit okolí..."

„To je zajištěný už dávno," odsekne Vlkodlak.

„Od všech jedovatých hadů." Nevyvede Viktora z míry a dokončí svou větu poklidně.

Znovu si povzdychnu a posadím se ke svému výzkumu. Bude to jistější než sledovat rivalitu těch dvou.