Zpověď bezděčný ku*vy

43.

Sedím na pohovce, zpola sleduju CNN a zpola se snažím mile usmívat na Viktora, který se mi snaží podstrčit jídlo. Přinesl ho z naší ostrovní restaurace Plná bříška, která taky patří Charlesie, jako většina podniků v okolí, ale ve kterých luxusně vaří teta Bells. Nebudu tě zatěžovat rodinnými vztahy, je nás hodně a je to tu propletené, ale pravdou je, že za těmi jídly bych lezl po kolenou, jak jsou chutná. Jen ne nyní. Celý žaludek mám stažený. Mám srdcebol. A ten se týká toho upíra s milimetrovým ježkem, který sedí v kuchyni u stolu a upíjí krev, jako by se nic nedělo. S ním nejspíš opravdu nic nehne, ani já.

„Viktore, děkuju ti, ale já vážně teď zrovna nemám hlad," hlesnu omluvně a sklopím pohled.

„Když nebudete jíst, nebudete moct už ani běhat," řekne vážně. Drží přede mnou lžíci a tváří se jako by nebylo nic důležitějšího než dostat do mě nějaký pokrm. „Tohle už není legrace. Nemáte chuť, jasný, ale o chuť tu vůbec nejde. Jde o to, abyste do sebe dostal nějaký živiny."

Zavrtím hlavou a nevědomky se znovu zahledím na Vlkodlaka. Můžu si nad ním lámat hlavu, jak chci, ale stejně jeho jednání nechápu.

Viktor se s povzdychem zvedne a odnese sebou i talíř.

Uleví se mi.

„Mohl by ses trochu přemoct. Nechce kvůli tobě už ani jíst. To ho necháš zkolabovat?" řekne tiše Vlkovi, ale já ho samozřejmě slyším, i když bych to raději nezaslechl.

„Jasně, kvůli mně," zachraptí hlubokým hlasem Vlkodlak a ušklíbne se.

„Jo, kvůli tobě. Ty už se totiž nechováš ani profesionálně, ty jseš jedna velká ignorace. Když už to nechceš udělat kvůli němu, udělej to kvůli sobě, ať nemáš průser, že se ti tu ztrácí pod rukama."

„Mně? Snad nám, ne?" ozve se bez emocí a zahledí se na Viktora vyčítavě.

„Já s ním nemůžu hnout."

Vlkodlak se hlasitě nadechne a vstane. „Seš ale neschopnej, co?" pronese jízlivě, vezme mu talíř z rukou a pomalým krokem se vydá směrem ke mně.

Nezáleží mu na mně ani za mák. Já jsem takový blbec.

„Proč nechceš jíst? Podívej se, co ti naše buzna přinesla." Posadí se vedle mě na pohovku. „Tak dělej, nebo budeš jen kost a kůže a šéf nás za to vykostí."

„Buzna přinesla jídlo, buzna ho sní. Takhle to chceš říct?" povím bezbarvě a dělám, že nemám nic podstatnějšího na práci než sledovat záplavy v Japonsku.

„Ne, tak sem to nemyslel." Nabere na lžíci kus pokrmu. Až teď zjistím, že jde vlastně o bramborovou kaši a domácí sekanou. „Tak co? Budeš jíst sám nebo tě mám krmit jako malýho?"

Mlčím.

Vlk trpělivě drží lžíci ve vzduchu a je to tichý a nelítostný boj. Nakonec mi lžíci narve do pusy tak agresivně, až mě to zabolí a rty otevřu. „Jez."

Začnu kousat, ale nevyjadřuju se k jeho chování vůči mně. Možná by mě tou lžící nejraději umlátil. Raději si od něj vezmu talíř a začnu jíst sám, abych se ho zbavil. Tohle nemá cenu. Ať udělám cokoliv, ubližuju tím jim oběma. A konečně jsem pochopil, že Vlk se nezmění.

„Tobě na mě stejně nezáleží." Nezáleží mu na nikom, jen na sobě.

„Viktor se k tobě hodí. Buď s ním." Zadívá se na svý ruce a za to bych ho nejraději kopnul.

„Vím sám, co bych chtěl, děkuju," pronesu štiplavě a on se ušklíbne.

„Jo, možná bys chtěl toho chlapa s rudým čírem, toho Šmejda, nebo toho tanečníka z gay klubu, co vypadal, jak transka, nebo se vrátit k Luisovi? Možná tak maséra Trishiho, kterej obsluhuje tvou sestřenici Charlesie a je proslulá děvka. A navrch mě a Viktora. Jsi takovej skromnej..."

Sousto mi zhořkne v ústech. „Tohle nemusím poslouchat. S nikým jsem nespal. Jen jsem políbil Viktora. Netuším, když jsi mě chtěl jen na sex, takhle vyvádíš." Zvednu se a odnesu jídlo do kuchyně, kde ho položím na linku. Snědl jsem pět soust. Na Viktora se nemůžu ani podívat, protože se před ním stydím.