Zpověď bezděčný ku*vy

9.

Nejsem ranní ptáče a rád vyspávám, takže mě probere až zvonění telefonu a podle displeje už bude pomalu čas na noční oběd. „Ano?" zachraptím rozespalý. „Ahoj sestřičko, ne, nejdu..." prohrábnu si vlasy a vypnu hovor. Znovu se zachumlám v peřině a chci usnout, když mě přepadne pocit, že mě někdo pozoruje. Zeširoka rozevřu oči.

Kousek od postele sedí voják. Jednu nohu má pokrčenou a druhou nataženou, zatímco mě vážně pozoruje bystrýma očima. Má mužnou tvář s ostrými rysy. Vlasy sestřižený na vojenský sestřih. Nejdřív jsem zmatený, ale pak mi to dojde. Můj nový bodyguard. Wolverin.

„Říkal jsem si, jestli budeš dneska vůbec vstávat," ozve se hlubokým hlasem. „Hele, potřeboval bych si dát sprchu. Můžu se spolehnout na to, že nezdrhneš?"

Pořád ho sleduju, jako bych ho viděl poprvé a pak zkoprněle přikývnu. Já jsem na něj úplně zapomněl! A jak to, že jsem ve svý posteli? Neusnul jsem ve spodním patře na pohovce? Nejspíš mě musel přenést! To je tak... vzrušující i ostudný zároveň. Představa, jak mě mužný Vlkodlak nese v náručí... Ne, dost, vždyť je to hulvát!

Když se za ním zavřou dveře, vydechnu. Pomalu se vyhoupnu z postele, protáhnu se a začnu se převlékat z pyžama. Rozhodnu se pro plážový styl, takže sytě modré bermudy a bílý tílko. Vypadám dobře? Natáčím se v zrcadle ze všech stran a nalhávám si, že se takhle nefintím kvůli tomu vojákovi, který je právě teď nejspíš nahý v mý koupelně. Snažím se odvádět myšlenky od představ, jak stojí pod sprchou a po těle mu stékají kapky vody. Je to hrozný klišé, ale pořád to budí vášeň.

„Do prčic," zanadávám, když sice opadne ranní erekce, ale za to se mi postaví z těch představ. Musím se zaměstnat, aby mi klesnul. „Budu v kuchyni u snídaně," zavolám přes dveře a urychleně seskáču ze schodů. Doufám, že si všimne hromádky ručníků na poličce, aby se mohl utřít. Jako hostitel nejsem zrovna nejlepší, dojde mi smutně. Na mou obranu nejsem nadšený, že mám Vlkodlaka doma a z jeho strany pořád čekám nějaký nepříjemný výpad nebo šikanu.

Netrvá mu to dlouho. Sjedu ho rychlým pohledem, když ležérně přijde a posadí se na židli naproti mně. Vojenský boty má rozvázaný. Vzal si čistý oblečení a voní tak svěže, až jeho vůně zaplňuje celý prostor kuchyně.

„Nemusíš spát v pokoji na zemi. Hned vedle je pokoj pro hosty, který můžeš využít," zamumlám a ukousnu si další sousto celozrnnýho pečiva s žervé. Na talíři mám ještě zeleninovou oblohu a míchaný vajíčko. „Teď je prázdný, ale občas tam přespává nevlastní bratranec Zane nebo kamarád Felix. Ten sem občas přijede z Podzámčí..." mumlám, abych zahnal nepříjemný ticho.

Když už jsem u toho Podzámčí. Brzy tam odletím, jak jsem sděloval, potřebují mou pomoc při jednom vědeckém experimentu a to znamená, že se Vlkodlaka zbavím. Je to nepřátelský prostředí a Chase se mnou nejspíš pošle jen ty nejzkušenější a nejlepší. Já sám bych se do těch prostor taky nehrnul, ale ten experimentální proces byl založený na mým objevu a chci svou práci obhájit a hlavně jim pomoct.

„Mám tě hlídat, ne spát," odpoví a nalije si trochu krve do skleničky. „Nebude ti doufám scházet," zarazí se v půlce pohybu a zvedne ke mně karamelový oči.

Jeho pohled mě zaskočí. Polknu a zavrtím hlavou. Očima začnu bloudit po svým taliři, protože nechci cítit zas to podivný souznění, který jsem vnímal, když ho kouřila Sylvie. To propojení bylo... Ne, dost. Tímhle směrem je zbytečný se pouštět. Je to heterosexuál. A nechal se přede mnou vykouřit, Ježíši Kriste!

„Tady jsem v bezpečí. Klidně ses mohl vyspat. Já bych nikomu nic neřekl... Teda o tom, že jsi prostě spal vedle v pokoji. Já jsem tě ani nevnímal. Navíc se nemusíš obávat, dneska tě Chase zbaví tvýho prokletí, tedy mě." Už zase plkám.

„Po jednom dni těžko," povytáhne obočí a pozoruje mě. Nejspíš mu připadám jako pitomec. Já sám se tak cítím, když pořád něco omílám. „Živíš se divnýma věcma." Zabodne oči do mýho talílře a já se zarazím.

„Je to lidská strava," shrnu to, protože on je upír. Narodil se tak a tudíž netuší, jaký chutě a možnosti jako člověk mám, zatímco jemu zbývá jen krev a pokud má štěstí a zamiluje se, tak Šťastná krev. Prý je to ta nejsladší a nejchutnější tekutina, kterou upír ochutná. Já, i když piju krev, jsem to štěstí neměl. Ještě mě nikdo nikdy nemiloval, tedy mimo rodiny, aby mi ji mohl dát. „Já budu odlítat na nepřátelský území. Nepošle tě se mnou," řeknu tiše a dám si do pusy další lžičku míchaných vajec, který mi hořknou v puse, když je poblíž.

„Co tam budeš dělat?"

„Pracuju pro vědeckou laboratoř. Mají tam teď upíři dobrovolníky, na kterých se zkouší nové druhy vakcín. Pomáhal jsem při jejich tvorbě. Je to prototyp, proto je potřeba bližší posouzení mě a několika kolegů z genetickýho oddělení," pokrčím rameny a nepodívám se na něj. Nechci vidět, jestli mi rozumí nebo ho to vůbec nezajímá.

„Vypadá to, že jseš dobrej."

Překvapí mě tou větou natolik, že zvednu hlavu a podívám se na něj. Nejspíš to myslí vážně. Znovu sklopím stydlivě zrak.