Zpověď bezděčný ku*vy

34.

Vracím se zpět do cely s hrdě zdviženými rameny a rovnými zády, i když cítím bolest a je mi do pláče. Kolem krku mám jako nepěknou ozdobu rudý pruh, jelikož jejich donucovacím prostředkem se stalo škrcení. Už jsi to někdy zažil, milý čtenáři? Někteří jedinci se tomuto druhu násilí oddávají při sexuální činnosti, jiní nedobrovolně v situaci, ze které tuhne krev v žilách. Nechci o tom mluvit, věřím, že to pochopíš.

V celách je prostředí tmavý a strašidelný. Byl jsem pryč odhadem několik hodin a nevím, co se prozatím stalo s mými bodyguardy. Obávám se, že jim něco provedli nebo že na ně o to víc začal působit intravenózní donucovací prostředek, který si vybrali k mýmu ohrožení. Já nebyl nikterak odvážný, takže pocit, že se vracím z nebezpečí do nebezpečí mi způsobuje paniku. Od dvou strážných, Non-drancových lidí se za mými zády ozve smích. Jakmile utichnou i kroky, začne panovat zlověstný ticho.

Teprve po chvíli se ze tmy vynoří dva zářivé pohledy. Jeden pableskující karamelový a druhý temně modrý.

Ucouvnu a natlačím se na mříže, zatímco se snažím dýchat, ale upřímně? Není tu dostatek vzduchu.

Oba zpozorní a je vidět, jak moc jsou napjatí. Lesknou se jim oči a neúmyslně nechávají vynikat své špičáky z pootevřených úst. Látka, kterou jim vstříkly, zřejmě začala působit a teď jejich touha po krvi stoupla. Jen netuším nakolik.

Jako první se pohne Viktor.

Vlkodlak se zdá být mnou fascinovaný, což dává najevo pouze vytrvalým pohledem, který ze mě nespouští. Je to až děsivý. Na rozdíl od Spretskiho se však drží v pozadí.

Viktor má pohyby podobný šelmě, vždy to bylo viditelný, ale teď je to mnohem výraznější, jak se v něm probouzí ryzí upíří nitro, jenž bylo vždy pod kontrolou. Dojde ke mně pár kroky, nahne se blíž až zatajím dech. On se naopak hluboce nadechne nosem a šimrá mě s ním ve vlasech a na kůži krku. V tu chvíli se tak zaleknu, až si vlastním špičákem surově poraním jazyk. Když se mě nabaží, zkusmo olízne mou citlivou a bolestivou kůži na krku, která prošla mučením. Jen spokojeně zamručí a mazlivě, takřka jako kočka mi dlouhými tahy jazyka hojí rozedřenou pokožku. Příjemně to mravenčí a já se po chvíli kupodivu i uvolním, protože je přítulný a nesnaží se mi ubližovat. Je možné, že u těchto upírů, kteří jsou civilizovaní, to bude trvat déle, než zvlčí.

Ani jeden z nás nemluví. Já nemohu. Ústa se mi z rány plní krví a bojím se, že by je ten pach přivedl k šílenství. I přes jeho něžnou péči se od něj raději odtáhnu a snažím se vyhýbat karamelovýmu pohledu. Tohle by mě jako gaye mělo těšit. Oba muži po mně baží... Upřímně, netěší, věříš mi? Posadím se do rohu a střílím očima z jednoho na druhého a vyčkávám... Jednou to přijde a přestanou se ovládat. Je to jen otázka času.

Viktor se na mě chlácholivě usměje a posadí se vedle mě. Obejme mě jako bych byl jeho oblíbená hračka a pokouší se mi dostat na ústa.

Vlk se napřímí, zatne ruce v pěst a s vrčením jeho počínání sleduje. Tak mě napadá, že se možná pozabíjí vzájemně... Nevím, na kterou variantu se přiklonit, protože beztak zahyneme všichni tři a když už to má být, asi bych raději odešel ze světa jejich rukou než svých nepřátel.

Vážně vrtím hlavou a jemně ho odstrkávám, protože v ramenou stále cítím bolesti.

„Chci vám jen zahojit zranění, Sanieli," odpovídá zastřeně. „Krvácíte." A to slovo protáhne jako by mu lahodilo na jazyku.

Zavrtím ještě rázněji. Nejspíš se neudrží a zlomí mi vaz.

Vlk se odtáhne od zdi, hrubě odstrčí Viktora a sám ke mně poklekne. Vypadá hrozivěji než přítulný voják s modrými vlasy. Ne proto, že by byl více nebezpečný, ale protože je tak impulsivní a nepředvídatelný.

Dostanu ze sebe něco v podobě stenu a kvílení zároveň.

Nedbá mých protestů, prostě mě obejme a prsty jedný ruky mi zajíždí do vlasů, jako by si je chtěl užít. To nikdy neudělal, ale zřejmě se mu líbí. Naprázdno polyká a je vidět, že je mnou lapený. To není dobré.

Tak rád bych se jich zeptal, jak na tom jsou, protože to pořád nedokážu odhadnout. Ale ta informace je vlastně nepodstatná.

„Máme to pod kontrolou," dostane ze sebe těžce.

To určitě, když mu dělá problémy i mluvit. Je přede mnou na kolenou a to doslova, protože je mnou omámen a je jen otázkou času, kdy podlehne. Všiml sis, jak tu kritickou myšlenku opakuju stále dokola? Sidney by mi řekl, že ji mám nechat být a věnovat se podstatnějšímu dění. Jenže tady mi jsou rady Sidney Freedmana k ničemu. Jsem vystaven takovému stresu a nebezpečí, že by nejspíš i náš psycholog sáhl po tubě léků a raději si jimi pokusil způsobit lobotomii.

Zvednu pravou ruku a lehce se ho dotknu na tváři a sjedu prsty na kratičké tmavé vlasy. Chci si ukrást alespoň pár doteků.

„Nemusíš se bát." Zrychleně dýchá, a možná se chce i odtáhnout, ale neudělá to.

Nevydrží to. Už teď to přesahuje meze. Vidím, jak moc sil je stojí sebeovládání. Jen trpí. A já už to cítit nebudu... V posledním odhodlání se nahnu blíž a i s ústy plnými krve se dotknu Vlkových rtů, až je pootevře a políbím ho. Sebevražedná mise, ale jestli to má skončit, ať to udělá on.