Zpověď bezděčný ku*vy

15.

            „Tohle se nedělá!" hlásím mu skoro hystericky. „To není k pití, to je... to není krev!" Snažím se ze sebe vykoktat něco srozumitelnýho, ale upřímně, jsem docela v šoku.

„Klid. Radši si sedni a dejchej, ať to s tebou nesekne," uchechtne se a netváří se nijak znepokojeně.

„Buďte v klidu. My jsme na to zvyklí," ozve se voják a já nadskočím, protože jsem v tom šoku zapomněl, že tu s námi vlastně jsou a kde to vůbec jsme.

„Zvyklí?" opakuju a střílím pohledem z vojáka na vojáka. „Jak zvyklí? To přece není v pořádku." V duchu se snažím uklidnit a promyslet si, co vlastně urina může v upířím těle způsobit. Pravdou je, že nic. Není to pro ně nebezpečné, tělo to přijme, využije toxiny a odstředí. „S tímhle jsem se nikdy nesetkal. Ani jsem se nezajímal o výzkum na tohle téma. Nečetl žádný rozbory," mnu si bradu.

„To od tebe taky nikdo nečeká," posadí se na postel a teprve potom si vlastně sednu taky. „Šéf nám tohle servíruje už několik let. Je to o zvykání na podobný situace," pokrčí rameny, jako by se nic nedělo a pro něj se skutečně nic neděje.

To jen já jsem u vytržení. „Šéf? Jako šéf? Teda jako strejda Chester?" mumlám sám pro sebe.

Vlkodlak přikývne a nespouští ze mě pobavený pohled, i když tvář má koženou.

„Je to podivný," přiznám a uvolním se. Jejich praktiky jsou jejich praktiky, nezkoumal jsem je, ale možná bych měl... „Nemáš ještě sušenku?" hlesnu prosebně.

„Mám, ale nebudeš mít nic na ráno. Vy lidský upíři jste náročný. Otevři papulu," řekne a hryzne se do zápěstí, až ucítím pach krve a v puse se mi začnou sbíhat sliny.

Jsem vyprahlý žízní a mám zas hlad, takže neprotestuju. Poslušně otevřu ústa a nechám si jeho krev téct na jazyk a spokojeně ji polykám. Chutná mi, ačkoliv běžná krev mě tolik nedokáže oslovit, tak teď roli hraje především fakt, že piju právě jeho životadárnou tekutinu. Mám sice špičáky, ale nekoušu ho, jen polykám. Znovu jsme propojeni pohledy a vzduch mezi námi těžkne. Začíná mi z toho být horko. A pak mi dojde, že skrze můj jed, který mu s pitím krve pouštím do žil, cítí mou náklonnost. Proto mu zahojím ranku a uhnu pohledem, zatímco dlouze oddechuju. „Děkuju." Teď ví, co k němu cítím. Tady by se slušelo zaklít nebo alespoň provolat Krista, ale namísto toho se zabalím do dek a snažím se usnout.

Vlkodlak sedí nějakou dobu bez pohnutí a pozoruje mě. Jako by se nemohl probrat z mých emocí, za což se teď hrozně stydím. Abych ti to vysvětlil, tak upíři při sání krve do své oběti pouští svůj jed, aby ji tím chránili i přizpůsobili na dlouhodobější sání. V jedu jsou obsažené enzymy, hormony a bakterie druhu lamia, které se postupně vkrádají do lidského těla, zajišťují rychlejší obnovu krve, větší obranyschopnost a tudíž i návyk na opakované upíří sání. Hormony naopak zapříčiňují chemické reakce v mozku, takže pokud je upír oduševnělý, tedy vnímá emoce, především kladné pocity k druhé osobě, tak dotyčný to vnímá jako příjemné pocity. Stejně tak je to i u sání krve, ta obsahuje také hormony a bakterie lamia. Co se týče oněch bakterií, tak právě ty dokážou při určité látkové výměně přeměnit člověka v upíra, ale to není snadný a krátkodobý proces. O tom snad až někdy příště.

Když se probere a zjistí, že je mi zima, beze slova si svlékne košili a lehne si za mě. Natiskne se mi k zádům a pevně mě obejme, zatímco se v jeho náručí i proti svý vůli uvolním. I když bych si přál být napjatý, pravdou je, že v týhle situaci na něj spoléhám. Nemám na výběr. Usnu, ani nevím jak. Vzbudím se až doma, odkopu se a vyjdu ke dveřím, abych v koupelně vykonal potřebu.

„Sanieli, kam jdete?" ozve se povědomí hlas.

„Musím čůrat," zamumlám. „Jestli chceš, běž si lehnout do pokoje pro hosty."

„Já tě tam dovedu," ozve se tiše Vlkodlak, vezme mě za ramena a točí mnou.

„To je tak milý. Povím to Chaseovi," mumlám se skloněnou hlavou a zavřenýma očima.

„No jasně," chraptí, když si rozepnu zip a proud moči zasáhne jakousi nádobku. „Zapomněl jsem, kam jsem si dal postel," hlesnu, když se mi uleví.

„Tady." Nasměruje mě do postele, pomůže mi posadit se a lehnout. Dokonce mě přikryje. Zabořím hlavu do polštáře a než stihnu poděkovat, jsem spím.