Zpověď bezděčný ku*vy

17.

Suším si ručníkem vlasy, když vycházím z malé koupelny u mého pokoje, který v zámecké oblasti mám. Chápeš správně, že v téhle lokalitě máme pro sebe dokonce zámek. Nově zrekonstruovaný, prostorný a ku prospěchu všem z rodiny, kteří sem zavítají, i když se o něj stará převážně moje sestřenice Charlesie, která v něm po rozvodu roky bydlela se svými dětmi. Kdysi jsme tu žili celá komunita, která tenkrát čítala nejbližší členy, ale i to bylo skoro třicet hlav. I přesto měl každý svůj pokoj či manželskou ložnici a neznal jsem příjemnější místo. Mám odsud jen ty nejhezčí vzpomínky plný bezpečných a zábavných chvil.

„Měl jsi mě upozornit, že učíte vojáky pít moč," ozvu se.

Vlkodlak stojí u dveří a dívá se stranou, zatímco Chase sedí na posteli a čte si jeho hlášení, i když už ho vyslechl ústně. „Proč bych to dělal?" pozvedne obočí.

„Nebyl bych v terénu tak nesvůj. Vlkodlak vypil hodně mé..."

„Nijak mu to neublíží," řekne Chase a mé rozpaky nekomentuje. Zčervenám a doufám, že to Vlk nevidí. „Co ti na to mám říct? Je to v pořádku. Pro upíry to není nic zničujícího a v boji se na tom dá přežívat, když je nouze o lidskou krev. Má to samý plusy. Dárců moči máme dostatek, ale kdybys chtěl..." hodí po mně šklebivým úsměvem a já ho plácnu do zad. „Jsi holt jako člověk víc vázaný morálkou."

„Je to výchovou," opravím ho a když jsem si jistý, že jsou oba odvráceni, vezmu si čisté boxerky, bílý plátěný kalhoty a světle zelený tričko. Konečně se cítím ve svý kůži.

„Kdybys byl jako my, nejspíš by ti to taky šmakovalo."

„Prosím tě, mlč," poprosím ho a promnu si čelo. Ještě trochu mě pobolívá hlava, stres i nedostatek tekutin se dostavili v podobě pořádnýho bolehlavu, na který padly dva ibuprofeny a stejně to plně nepomohlo.

Chase se uchechtne. „Jsem rád, že jste doma. Bylo toho na tebe moc." Neptá se, konstatuje.

„To bylo," hlesnu tiše a posadím se vedle něj.

Obejme mě bratrsky kolem ramen. „Hlavně se mi tu nerozbreč."

Naznačím, že mu dávám pěstí a on se krčí, což je vtipný, protože on se nebojí ničeho. Hlavně ne násilí, tedy po tom, co si prožil. Kdysi to byl úplně normální upíří kluk jako já, ale to, co ho potkalo, ho změnilo k nepoznání zvenku i zevnitř.

Beze slova projdu kolem Wolverina a spěchám do kuchyně. Mám ho v patách, i když jsme v bezpečný zóně.

„Neměl bys mi takhle utíkat," dožene mě a vrčí.

„Jsme v zámku. Co se mi asi tak může stát? Říznu se?" pozvednu obočí a vytáhnu škrabku, abych si oloupal brambory a připravil něco k snědku. Když jsme přišli, něco jsem do sebe rychle naházel a upřímně, ani nevím, co to bylo. Pak jsem si dal velmi rychlou sprchu a odpadnul únavou. Nyní po dvanácti hodinách spánku a důkladný očistě ve vaně plné horké vody s pěnou se cítím mnohem líp a toužím po něčem pořádným k jídlu.

„Tohle nemůžeš dělat. Nemůžeš mi takhle zdrhat, do prdele." Postává vedle mě a tváří se naštvaně.

„Tady jsem v bezpečí," semknu rty. Vytáhnu z ledničky maso připravené na steaky a připravím si pánvičku, aniž bych Vlkovi věnoval víc pozornosti.

„Já rozhodnu, jestli je oblast bezpečná nebo ne!" zafuní.

Pokrčím rameny. Nejsem konfliktní typ a postačí mi, když si myslím svoje. Nemusím svůj názor dávat halasně najevo.

„Zastaví se tu Felix?" ozve se nám za zády Chase.

Obrátím se k němu, zatímco solím brambory ve vodě. „Rozhodně mu zavolám a doufám, že ano. Hrozně rád bych ho viděl."

„To já taky. Chci ho zkontrolovat, jestli se zase nenamočil do nějakýho průseru," dodá Chase zachmuřeně. „Raději za ním zaletím. Víš, jakej je..." Chvilku postává na místě, jak se zamýšlí, a nakonec vážně zmizí. Nedivím se. Náš kamarád Fex je případ sám o sobě. Je to hodný mužský, ale má neskutečně špatný výběr partnerů. Nebylo by to poprvé, co by ho Chase zachraňoval z násilnických tlap nějakého hulváta. Nejhorší je, že si Felix nechá všechno líbit.

Vlkodlak stojí a tváří se naštvaně po celou dobu, co vytvářím svou potravu. Když na talíř naložím brambory, zeleninovou oblohu a steak, vypadá stále stejně nepříjemně. Nechápu, že jsem schopný ho pobouřit, byť jen mlčením. Ale myslím, že to není jen o mně. Wolverin je ten nejvíc naštvaný muž, kterého jsem kdy potkal.

„Půjdu do mýho pokoje?" oznámím tiše, ale stejně to působí jako otázka, protože nechci vyvolat hádku.

Střelí ke mně zamračeným pohledem. „Jdem." A znovu mě následuje jako stín, prohlédne pokoj, i když jsme byli pryč sotva půl hodiny a udělá rutinní prohlídku i pod postelí. Možná to trochu přehání, ale po tom, co jsem zažil, jsem za jeho přítomnost rád. Ukázalo se, že se na něj opravdu mohu spolehnout, i když mě nemá v oblibě.

Můj pokoj je pořád stejný. Prostorná postel s modrými nebesy, nesměj se, býval jsem princezna. Xbox a samozřejmě širokoúhlá televize. Na jedné straně zdi rozsáhlá knihovnička plná především odborných publikací, ale dokonce i několika romancí.

„Naproti je pokoj pro hosty," řeknu na půl pusy a pustím si v televizi pořad Nauka o vědě, který mě vždycky zabaví. Mám na dvd celou sérii.

„Nebudu spát. Mám tě hlídat."

„Dobře. Můžeš mě hlídat z vedlejšího pokoje," řeknu s očima schválně přilepenýma na obrazovce a dám si do úst kus masa.

„Co ti vadí?" zavrčí tlumeně a přiblíží se blíž jako šelma.

„Jen nejsem zvyklý, když mám za zadkem čtyři a dvacet hodin cizího mužskýho. Prožili jsme něco hrůznýho a potřebuju se psychicky dát do pořádku. Navíc... sám cítíš, že jsem z tebe zmatený." Tohle je pro mě těžký přiznat, ale on to beztak poznal z mého jedu a krve.

Vypadá to, že i on se všemožně snaží vytlačit včerejšek z hlavy. „Fajn, jak chceš. Dveře ale necháš otevřený!" štěkne po mně a zmizí. Sice je jen přes chodbu, ale i tak mám větší pocit soukromí a pocit, že mohu volněji dýchat.

Mám strach, že jsem se do něj kvůli tý šílený akci zamiloval. Jsou to jen hormony, poblázněné akční situací. V nebezpečí lidé cítí všelicos. Nemůžu se zamilovat... Ano, je na první pohled opravdu hodně atraktivní, ale není jediný. A já ho neznám. A to, co jsem prozatím poznal, je velká naštvanost a vztek, který v sobě dusí. Jestli jednoho dne vybuchne, mohlo by mě to zničit. Snad proto sáhnu po telefonu a zkontaktuju Luise, muže, který je sice až příliš lepivý, ale dokáže mě možná ochránit před sebou samým.