Zpověď bezděčný ku*vy

46.

Kolem kůže mi tepe bělostná aura, září a opřádá mě. Je to vábička pro upíry i lidi. Nikdo se jí neubrání. Já sám se prohlížím s jistým smutkem.

Pro tentokrát nic mimo mě neexistuje pro ně dva. Vlk i Viktor na mě zírají takřka zamilovaným a okouzleným pohledem a já bych toho tak snadno mohl využít a mít je takhle jako pejsky na vodítku, jenže já nejsem On.

Vlk popojde několik kroků přes pokoj a poklekne k mým nohám vedle Viktora. Vdechuje mou vůni a snaží se pohladit auru mého těla prsty.

„Tak tohle... je schopnost nepřítele," řeknu sklíčeně. „Dle vědeckých pokusů, které se mnou kolegové prováděli, ji lze bez vedlejších účinků praktikovat na kohokoliv. Muže. Ženy. Upíry," povzdychnu si, protože mě myslím vůbec nevnímají, ale jen se mnou opájejí. „Nikdo neodolá," špitnu s pohledem upřeným na ně a i když nechci, užívám si na pár vteřin pocit, že mě Vlk chce a co víc, dává to najevo. Jenže tohle není on, to mu jen způsobuju já. Není to opravdový. Dlouze se nadechnu, zavřu oči a soustředím se na potlačení svý aury.

Oba se začnou probouzet, třesou hlavou a mrkají.

Vlkodlak se zvedá ze země a protírá si oči. „Proč to nikdy nepoužiješ proti nepřátelům, do prdele? Kdybys to udělal, mohli jsme si ušetřit dny v tý kobce!"

„Stejně jako lítání jsou moje schopnosti ovlivněný tím, co cítím. Když se cítím ohrožený, obvykle to prostě nedokážu. Moje rozrušení mi zabraňuje manipulovat s upíří částí mýho těla. Navíc tu schopnost mi dal nepřítel, já ji... nesnáším je slabý slovo. Nebudu ji brát jako svou součást a nechci ji využívat."

„Zkusil jsi to vůbec použít, když jsme byli v hajzlu?" Zatíná pěsti.

Němě zavrtím hlavou a uhnu stydlivě očima. Ne, ani jsem to nezkusil. Vůbec mě to nenapadlo.

„Ty seš blázen," zavrtí hlavou. „Radši budeš mít noční můry a budeš řvát ze spaní, vystavíš se riziku smrti, než bys zkusil pomoct sobě a ostatním."

„Já vás chápu, ale tohle je rozdíl. Vy tu schopnost nezneužíváte, mohl byste jejím prostřednictvím pomoct sobě i svý rodině, kdybyste byli v nebezpečí. Je to silná schopnost..."

„Nerozumíte tomu," zamumlám a otočím se k nim zády jako bych byl dítě, který trucuje. Nemohl bych to použít. Nikdy. Ne před tátou. To by bylo jako bych mu vrazil kůl do srdce... Protože matka takovou schopností nedisponuje, ale ani otec... To jen všemi nenáviděný Oskar, ten ji má. Můj biologický otec. „Takovou auru měl jen Oskar," dostanu ze sebe proti vlastní vůli, protože chci, aby mě pochopili.

„Moc to dramatizuješ," zavrčí Wolverin. „Co vím, tak tady na Ostrově je hromada upírů, který po něm něco mají. Nejvyšším počínaje."

Uzavřu se do sebe. Strýček Chester byl jeho splozencem a žákem, ale být jeho synem... to mi přijde mnohem horší, protože já miluju svýho tátu Dicka, který se tváří, že nevidí mý Oskarovský zelený pohled. Že nevidí tu podobnost pokaždý, když na mě pohlídne. Vím, že ho to nikdy nepřestane bolet.

„Máš pravdu, jako vždy," pronesu prázdným hlasem. „Když umíš tak dobře radit ostatním, možná by bylo vhodný udělat pořádek i ve svých pocitech a mysli, abys věděl, kdo jsi a co od života vyžaduješ." Podpásovka.

Vlkodlak zúží oči, zavrčí, ale neřekne ani slovo a zmizí na chodbě.