Zpověď bezděčný ku*vy

41.

Už je to tři týdny, možná víc? Viktor a Vlk jsou mými bodyguardy, ale nikoliv přáteli. Už se s Wolverinem nebavíme a neškádlíme jako dřív. Z něj se stal ryze profesionální voják, který hovoří jen, když musí a odvádí svou práci perfektně, s nadhledem a bez emocí. Ve svém volnu mě ignoruje, zatímco se mě Viktor snaží přivést na jiné myšlenky a povídá si se mnou. Nebo spíš mluví ke mně, protože já taky převážně mlčím a jsem zamyšlený. Ale on mě rozesmává a neztrácí naději ani optimismus. To mě na něm doslova fascinuje a i když nechci, mám k němu blíž a blíž, zatímco Vlk mě od sebe odkopává.

Na všem je potřeba hledat něco dobrýho. Co však hledat kladnýho na tom, že jsem ztratil Vlka a silně mu ublížil? Zhubnul jsem. Nemůžu jíst. Viktor mi nosí ohřátou krev a snaží se mi podstrkovat laskominy a já se usmívám, kývám a když odejde, vyliju to. Namísto toho jsem si sehnal další sedativa a polykám je jako lentilky, což by mi nikdo neschválil.

Dělám svou práci v centru. Běhám. Omezil jsem však přátelé. Chase vždycky přijde a nechápavě na mě zírá, dožaduje se odpovědí, co se stalo a já se vymlouvám na tu hrůzu, kterou jsem zažil v Podzámčí v cele, ale pravda samozřejmě jinde. Cítím se tak prázdný. A snad jen díky Viktorovi ještě trochu živý.

Běžíme spolu s Viktorem a Vlkem po pláži, zatímco já dumám nad svou hloupostí, oni pozorují okolí a Spretski se se mnou snaží zapříst rozhovor, ale marně. Jen kývu hlavou.

Zaujímá mě však každý den stejná situace. Teta Di trénuje svý vojáky, svou vlastní rotu, což znamená, že se se strejdou asi nějak nepohodli a ona se rozhodla na vlastní pěst s jeho schválením dělat něco ve stylu military. Její vojáci jsou různorodí a jejich trénink na mě působí jako hodně zajímavá zábava.

„Viktore, myslíš, že bych se mohl věnovat bojovýmu umění?" Ne, že bych to se dvěma bodyguardy potřeboval. Všichni mi vykají, drží se ode mě dál a couvají, jakmile zahlédnou Vlkodlačí výraz.

„Pokud byste měl zájem, tak není problém," odpoví a když zjistí, jakým směrem hledím, zatváří se nelibě. „Musíte se podle toho ale taky začít řídit. Bude to fyzicky náročnější a vaše tělo bude potřebovat dostatečnej přísun živin."

Je mi jasný, na co naráží. Nereaguju a běžím blíž k výcviku, který v některých chvílích vypadá opravdu brutálně a snad to mě právě tak přitahuje.

„Ahoj této!" zavolám a postavím se kousek od ní.

Usměje se na mě poněkud zmrzačeným úsměvem, jelikož má natržený koutek, zřejmě v zápalu boje. Di je jasným důkazem šílenství. Chce, aby se hojili, co nejdéle po boji, takže docela trpí a samozřejmě si zahrávají se svým zdravotním stavem.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bych se mohl přidat..."

Teta pozvedne obočí a já se odvrátím.

Je těžké se na ni dívat, když je celá od krve a evidentně trpí.

„Je to dost náročný, Sany. Nevím, jestli by ti z toho bylo fajn..." Sjede mě od hlavy až k patě a tváří se zamyšleně.

„Prosím. Chtěl bych s vámi trénovat a bojovat." Přijít na jiné myšlenky a možná bych pak mohl prostě být zas sám, bez bodyguardů.

Ozve se bolestný křik a když se ohlédnu, spatřím, jak jeden voják druhému vytahuje ze zad dlouhé ostré hřeby.

Bezděčně se zachvěju.

„Můžeme to zkusit spolu. Naučím vás základy a vše potřebný," přidá se k rozhovoru Viktor, jako by se snažil zabránit průšvihu.

Zvedne se teta, otře si krvácející koutek úst a utáhne si obvaz na ruce, skrz který jí prosakuje další krev.

„Děkuju za nabídku, Viktore, ale rád bych podstoupil tento výcvik."

„Ale tohle bolí..." konstatuje teta, ale když ji znovu poprosím, pokrčí rameny a ukáže mi, že se mám postavit naproti ní a vytvořit jakýsi bojový postoj. „Malou lekci, nic víc, Sanieli!" udělá na mě teta Di oči a protáhne se, až jí zapraská v kostech. „Tak fofr, dej mi na prdel." Pobídne mě gestem.

Postavím se naproti ní, v uších mi zní naříkání a cinkání hřebíků do kbelíku.

Teta přijde blíž a vrazí mi malou facku, což mě vyvede ještě víc z míry. Než se stihnu vzpamatovat, přiletí druhá a třetí.

Nenapadne mě nic jiného, než se na tetu vrhnout, strčit jí a zakopne právě o ten kyblík s přebytečnými hřebíky a rozplácne se na zemi, jak dlouhá, tak široká.

„To nebylo špatný," dostane ze sebe a pomalu se začne zvedat.

Jenže mě to stačí. Ublížil jsem jí a to jsem nechtěl. Mám ji rád. Nemůžu bojovat proti těm, kteří jsou mi blízcí. „Omlouvám se," hlesnu a rozeběhnu se zpátky k domovu. Každýmu jen ubližuju. Nejdřív Vlk, teď teta... Kdo bude další?

Viktor mě bez obtíží doběhne. „Nebylo by lepší trénovat proti vojákům než proti svý rodině?"

„Slyšel jsi mou tetu? Šlo mi to dobře," hlesnu choulostivě a zpomaluju, protože nemám tolik síly a energie.