Zpověď bezděčný ku*vy

32.

Oba vojáci sedí každý v jednom rohu. Slepě se rozhlíží, jako šelmy, připravené na útok a vnímají každý zvuk, který tichem pronikne.

„Sanieli, jste vzhůru?" ozve se Viktor a já si odkašlu.

Chvíli mi trvá, než se mi podaří promluvit. „A-ano," vydechnu a posadím se. Nebo se o to alespoň pokusím, ale ruce nespolupracují. Zanaříkám.

„Máš bolesti?" zbystří Vlkodlak.

„Já... nejspíš mám vykloubený ramena," dostanu ze sebe, protože čím víc to přichází k sobě, tím víc pociťuju silnější a silnější bolesti, kterým pohyb vůbec nepomáhá. Ba naopak je nejlepší být v klidu a i tak to strašlivě bolí.

„Když hovno vidíš, tak jsou tvoje schopnosti předpokládám na hovno," ozve se Vlk a pomalu se přesouvá ke mně, stejně jako Viktor.

„Pravděpodobně," zamumlá přemýšlivě Spretski a já je nejistým pohledem pozoruju.

Budou nás tu krmit? Pokud ne, jak dlouho budou odolávat touze po krvi, než mě zabijí, protože je přemohou instinkty?

Oba zavrčí a ačkoliv nevidí, jejich tváře se obrátí směrem k ocelovému zavírání dveří. Cítí nepřátelé ještě dříve, než přijdou, na rozdíl ode mě. Já mžourám do tmy a teprve po několika minutách zahlédnu zas toho upíra, kterého jsem viděl na louce poprvé. Jen luskne prsty a přiběhnou jeho vojáci, chytí mé bodyguardy a nechají je cosi vypít. Zprvu jsem v šoku, protože se obávám, že jim dávají něco, co je zabije, ale proč by to dělali? Proč by je nezabili už tam?

„Jsem Non-dranc," usměje se na mě a poklekne ke mně, protože vidí, že já jsem natolik ochromený bolestí, že se prostě nepostavím, natož abych se snad postavil. „A teď jsme tvým upírům píchli něco, po čem budou kurevsky hladoví. Dřív nebo pozdějc se na tebe vrhnou a rozsápou tě. Je jen na tobě, jestli začneš spolupracovat," usmívá se zákeřně.

„Co po mně chcete?" pípnu, ale zrak neskloním Jeho pohled je tak intenzivní, že se nedokážu odvrátit.

„Chci, abys mi pomohl s vakcínou, kterou zkoušeli v tom výzkumáku. Chci ji pro sebe. Když jsme přišli, všichni už byli mrtví, až na ty exempláře, co zabili pár mých hochů. Utekli jsme jen taktak, ale jestli to dokáže udělat s upírem tohle, chci tu sračku pro svý muže. A ty o tom víš, proto si tam přijel," cvrnkne mě do nosu. „Když budeš hodnej, i já budu hodnej, jasný?"

Chvíli čeká na mou odpověď, ale když ze mě nic nedostane, zavrčí a zmizí z cely jako by tu nikdy nebyl. Ještě dlouho zírám do tmy a těžce polykám. Nemůžu mu tu vakcínu dát, je to velmi nebezpečný a pokud bych ten vzorek upravil, aby jim byl ku prospěchu, dobili by nás...

„Jak jste na tom?" hlesnu doticha, zatímco se oba ošívají a mlčí. To není dobrý znamení. Vypadá to, že se snaží koncentrovat.

„Nemáme svý schopnosti," promluví zhnuseně Vlkodlak. Nejspíš jim cosi dali už před tím, neriskovali by, že by měli schopnosti, kterými by je dokázali ovlivnit. U upírů jeden nikdy neví.

„To zvládneme. Musíte nám říct, co přesně vás bolí, Sanieli. Pořád máme jed, můžeme vás vyléčit." Přesune se Viktor o krok ke mně.

Ustrnu. „Raději zůstaňte na místě!"

„Do prdele, Sanieli, řekni mi, co ti je!" zavrčí Vlk. V jeho případě je mi jasný, že bude mít ještě méně trpělivosti než normálně a bude nesnášenlivý.

„Mám zřejmě vykloubená ramena. A několik naražených kostí," dostanu ze sebe, protože ač mám upíří i lidskou anatomii nastudovanou, nejsem samozřejmě lékař, proto se držím při zemi.

„Napravíme vám jednu ruku a do tý vám potom vravíme jed, abychom ji pomohli zahojit." Ozve se zas o něco blíž Viktor, jak se ke mně snaží přiblížit.

Vpravili. Jediné vpravení bude skrze jejich špičáky a předpokládám, že to nebude nic příjemného. Pokud mě rovnou nezabijí.

„To nepůjde. Jsem spíše člověk než upír, potřebuju sedativa. Léky proti bolesti a zánětu." Snažím se mu vysvětlit, že ač je jeho nápad jediný možný, prakticky je nemožný!

„Jenže my jinou možnost nemáme, do prdele." Shrne to Vlk, který se ke mně přiblíží natolik, že se mě dotkne na zápěstí a paži. Je opatrný, protože pořádně nevidí a tak mě spíš oťukává a já se snažím uhýbat. „Nemel sebou!" štěkne a přesune se blíž celým tělem, až je u mě a já zatajím dech. Kdoví, jak moc už odolávají své touze mě zabít, tedy své přirozenosti. Ač jejich výchova zřejmě proběhla civilizovanějším způsobem, protože i mimo naši komunitu žijí upíři s duší, tedy ti, kteří jsou mentálně spíše naladění na vlnu člověka a žijí podobným způsoben, stejně mají upíří pudy, tj. že tíhnou k násilí a smrti. Nejspíš podobnou silou jako sociopati, objevující se ve větším či menším množství běžné populace. Psychologie není má specializace, víc by ti pověděl můj psycholog Sidney Freedman.

„Nejspíš omdlím," pípnu tiše, protože ačkoliv má Vlkodlak na tváři koženou masku, cítím z něj mocný vzrušení a nervozitu. Zřejmě začíná být pořádně vzteklý, což by mohl být problém. Podle toho, co jsem poznal, dokáže být naštvaný často i normálně, natož v takovém prostředí, kdy ho štve, že nemá věci pod kontrolou. „Musíte to udělat rychle," dodám a dlouze se nadechnu.

„Neměj obavy," zavrčí Vlk, zatímco Viktor se tváří skepticky a opatrně. Přiblíží se stejně jako Wolverin a jemně se mě dotkne. Snaží se na mě usmát, i když nevidí, jestli ho pozoruju nebo ne. Nejspíš to vycítil, přece jen je to upír a voják. Podléhá dravčím instinktům.

Pomohou mi lehnout si na pevnou zem a já provádím všelijaká relaxační dýchání, abych se uklidnil a dodal si odvahy. Vděčný za Sidovu průpravu. „Jsem člověk. Moje tělesná konstrukce je křehčí, než upíří. Musíte vynaložit méně síly, než jak vás to učili na výcviku." Instruuje a z očí mi tečou slzy, protože upřímně, podle mého je tu větší šance, že mě zmrzačí, než že mi pomůžou. A pak mě ještě zabijí.

„Nejsme amatéři," ušklíbne se Vlk svým pověstným arogantním šklebem. Kupodivu mě to uklidní, protože je pořád ve svý kůži.

Jelikož jim zřejmě potlačili nějakým sedativem jejich schopnosti, stejně tak zrušili i vakcíny, který jako vojáci, dostali, aby to podpořilo jejich imunitu. S tím tedy padá i regulace tělesné teploty, jsou chladní, podobně jako tohle místo.

Čím víc se uklidňuju, tím víc pociťuju chlad.

Snažím se zaměřit na kamenitou zem pod sebou spíš, než na jejich prsty, kterými mi svlékají mikinu a tričko, aby se dostali na holou kůži. Naklání se ke mně a být to v jiné situaci, zřejmě bych si jejich péči užil.

Zaměřím se na jejich tváře. Jsou oba pohlední. Viktor však postrádá Vlkovu tvrdost a ostrost, namísto toho jsou jeho rysy jemnější a už na první pohled působí rozvážnějším, klidnějším a milejším dojmem. Z Wolverina jako vždy sálá ponurost, jako by ten chlap v sobě nosil pesimismus jako rybí samice jikry. Zřejmě se jedná o vrozené dispozice, stejně jako náklonnost k vzteku. Ale přesto, nebo snad právě proto, působí samotářský Vlk velmi, opravdu velmi přitažlivě. Teď už nemyslím na budoucnost, na tajné schůzky v mém domě. Nejspíš by k tomu stejně nedošlo, protože Vlk má svý limity a raději zvolí cestu zapřisáhlýho homofoba, než by přiznal před ostatními, že je gay. Je to pro něj pořád něco podřadného a pokud by to šlo, tuhle svou část by si z těla klidně vyřízl.

Ucítím tlak, silně mi lupne v kloubu až se mi zatmí před očima a pak už nic nevím. Natolik se mi podařilo odvést myšlenky. Sidney by na mě byl pyšný.