The Lunch Table(Lashton CZ překlad)

29.Kapitola

ASHTON'S P.O.V

Když jsem se probudil ,první věci které jsem si všiml bylo to,že tu Luke není,ale pak jsem uviděl vzkaz na stolku vedle mojí postele.

Stálo tam:

Ahoj zlato! Promiň musel jsem jít do školy,ale po škole k tvojí tetě.Řekla mi svou adresu po tom,co jsi včera usl.Ale zpět k věci,moc tě miluju! a moc pro mě znamenáš! Uvidíme se později.

Lukey

Usmál jsem se a položil vzkaz zpátky .Dveře nemocničního pokoje se otevřely a doktor vešel dovnitř,"ahoj Ashtone."

"Dobrý den,"řekl jsem tiše a sklopil pohled dolů.

"Těšíš se až konečně dneska odejdeš?" přikývl jsem,"tak proč jsi tak potichu?"

Povzdychl jsem,"jen ummm.. plachost,myslím."

Přikývl ,"takže volal jsem dneska ráno tvému školní poradkyni a všechno jsem jí řekl.Až se vrátíš do školy tak si tě zavolá a promluví si s tebou." Přikývl jsem a on pokračoval,"tvoje teta naplánovala dvě terapie tento týden.Jedna v úterý a druhou v sobotu.Tyto dny budeš mít terapie pokud se nerozhodneš pro změnu a skupinová terapie je ve čtvrtek,ale nemusíš tam tento týden jít pokud nechceš"

Znovu jsem ppřikývl,"děkuju."

"Žádný problém a sestřička tady bude do  pár minut,aby vytáhla tvé IV,pak se přesleč.Tvé oblečené ke támhle,tvá teta ho se dneska donesla.Pak jsi volný a můžeš jít,tvá teta tě vyzvedne."

"Děkuju,"řekl jsem znovu.

"A Ashtone,vážně doufá,že už to nikdy neuděláš.Nerad o tom mluvím,ale můj syn měl deprese.Když byl zhrubba ve tvém věku zabil se.A od té doby jsem takové případy nechtěl ani vidět,ale když jsem uviděl tebe veděl jsem,že jsi jiný,že potřebuješ žít,měl jsem prostě takový pocit. Proto jsem se ti chtěl pomoc,a kdyby jsi zemřel,bylo by to jako by můj syn umřel znovu.Můj syn byl speciální  a ty mi ho hodně připomínáš,prosím už to nikdy nedělej."

Oba jsme nechali stékat slzy po tvářích,"neudělám,slibuju".

"Moc často se pacientů nedotýkám,pouze ve stavu nouze,a tohle by mohl být emocionální stav nouze,takže můžu tě obejmut?"

"Jo můžete." Pak se ke mě sklonil a objal mě, a já mu objetí vracel zpátky.Uběhlo několik pěkných vteřin,ne jsme se od sebe odtáhli.

"Dobře,Ashtone.Uvidíme se ve čtvrtek."

Přikývl jsem a on odešel pryč.

Asi o tři minuty později vešla sestra,ne tak hodná jako ta ,co mi pomáhala včera.Podívala se na mě pohledem,kterýý zamenal ať se na ní nedívám.

Neřekla nic,ale vyndala mi IV,bolelo to.Potom odešla, místo toho,aby mi pomohla protože jsem byl stále slabí.

Myslím,že to je jen na mě.Vytáhl jsem jednu nohu z pod peřiny a vysunul ji z postele na zem.Opatrně jsem si stoupl,asi jsem byl silnější.

Vzal jsem své oblečení do koupelny,abych se převlékl.Bylo to těžké protože jsem byl stále slabí a tak jsem neměl zrovna nejlepší balanc.

Když jsem byl konečně oblečený vyšel jsem z koupelny a vzal si ten vzakz ze stolu.Dal jsem si ho do zadní kapse a odešel.

Šel jsem pomalu,neměl jsem na výběr,protože jsem musel.Byl jsem v půlce chodby,když ke mě Brook přiběhla,"ty odcházíš?"

Vypadala smutně,"jo,ale budu tu každé úterý,čtvrtek a sobotu." Usmál jsem se na ni.

"Zítra je úterý,uvidímme se pak?"

"Nemyslím si,potřebuju si doma odpočinout,ale určitě se uvidíme ve čtvrtek."

"Dobře,mám tě ráda."

"Taky tě mám rád,"pak odešla zase zpátky.

Znovu jsem se rozešel.když jsem zatočil za roh viděl jsem svou rodinu v čekárně jak si povídají ,a čekají na mě."Ahojte,"řekl jsem.

Oni se na mě podívali a usmáli se a pak má teta řekla,"připraven jet domů?"

"Ano,jsem."