Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Jedna - Třeťák

Ryuu mě vyvedl ze třídy a vydali jsme se dál po chodbě. Šli jsme do zadní části školy ke skříňkám, kde nacházeli dvoje dveře od záchodů a hned vedle učebna matiky. Bylo to pro ni příhodné místo, jelikož většina lidí nesnášela matiku a často se uvolňovaly z hodiny a schovávali na záchodě. Šli jsme rovně a zahnuli doleva. Prudce jsem se zarazila, když jsem uslyšela hlasy.

„Tak, co? Dáš mi, co chci? " ten hlas patřil osobě opačného pohlaví. Byl hlubší než od jakéhokoliv prváka, které jsem znala.

„Ale...Já to nemám! " křikl někdo. Ten hlas patřil dívce a ve mně vřela krev.

„Fakt? " tak pohrdavě jsem ještě nikoho k dívce mluvit neslyšela. Zamračila jsem se. Ryuu se pohnul vpřed, ale zarazila jsem ho.

„Vrať se do třídy." Požádala jsem ho. Ani jsem nečekala na odpověď. Otočila jsem se a vyšla zpoza rohu, abych se podívala, co se děje.

Kolem černovlasé dívky ve dvou culíčkách stálo pět kluků. Ten nejvyšší z nich byl nejblíže a mluvil s dívkou, která se pod ním v kleče choulila. V jejích očích jsem zahlédla ono zoufalství, které vykazoval i Ryuu, když jsem ho uviděla úplně poprvé. Nevěděla jsem, co se stalo, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.

„Hej! " křikla jsem, aniž bych čekala na to, až si dohrají. Všichni se překvapeně otočili, kromě toho nejvyššího, pod kterým se dívka krčila. Upřela jsem na ni oči. Potom jsem si prohlédla ty, co se ke mně otočili. Všichni si mě měřili pohledem. Úplně první vlevo od dívky a kluka, co se nad ní skláněl, stál blonďák s vlasy po ramena a modrozelenýma očima. Myslím, že chodil do uměleckého kroužku, ale nebyla jsem si tím tak úplně jistá.

Tahle škola měla kroužků požehnaně. Zvlášť těch uměleckých jako byly - malování, zpěv, sbor - a mnoho dalších. Vedle něj byl o něco menší hnědovlásek s abnormálně světle hnědýma očima. Vedle něj byl bělovlasý kluk, který měl oči modré a vedle něj byl blonďák s kratšíma rozcuchanými vlasy, který byl ve fotbalovém kroužku. Jméno ani jednoho jsem neznala, ale nebylo to zapotřebí.

Měli na sobě školní uniformu*, každý jinak oproti pravidlům, ale nevypadalo to, že by jim to nějak  vadilo. Divila jsem se, že jim to tolerují, protože většinu času by byli donuceni se upravit formálně.

Poslední - ten, který se neopovažoval otočit- měl černé vlasy. Jeho školní uniforma byla značně potrhaná. Rukávy měl vyhrnuté a na sobě měl kanady. Byla jich přesila, ale ne že by mi to nějak křížilo plány.

„Jeden můj přítel mě poslal sem, abych vyzvedla jeho kamarádku. Myslím, že to bude ona. To ji všichni balíte nebo co? " sladce jsem se pousmála a promnula si oči, které mě bez brýlí na dálku začínali trošku pálit. Chtěla jsem vypadat nevině.

Docela jim to vytřelo tváře, protože na mě teď koukali, jako bych se zbláznila. Jo nejspíš bych mohla patřit do blázince, ale kdo by jim pak nakopal zadek za to, že ubližují Ryuuovi a komukoli jinými? Nikdo. Děcka v týhle škole na to neměli odvahu.

„Myslel jsem, že slušňačka jako ty bude už dávno ve třídě." Ozval se znova ten hlas, který jsem prvně zaslechla. Ten kluk, co z nich vypadal nejvyšší, se konečně otočil a to jsem přesně chtěla. Potřebovala jsem si získat jejich pozornost, aby se ta dívka mohla vypařit, ať už to byl kdokoli. Opatrně jsem rukou dívce naznačila, ať zmizí.

„Ještě je brzo. Řekla bych, že spíš vy byste si měli najít pozdější čas na svoje...ehm..." hrála jsem, že nevím, o co jde. Dívka z culíky se mezitím tiše zvedla a odběhla pryč. Otočil se za ni pouze jen jeden z nich. Blonďák s delšími vlasy, než ostatní.