Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Třicet šest - Už bylo na čase.

Mei

Zavrávoral a opřel se o dveře a věnoval mi nasupený pohled, zatímco jsem se stavěla zpátky do předchozího postoje. Nohu jsem položila zpět na zem a ruku jsem nechala klesnout podél těla. Cítila jsem na sobě Ain pohled. Pootočila jsem hlavu. Vztek mi trošku zatemnil soustředění, takže jsem nedávala pozor. Zrovna ve chvíli, kdy jsem zachytila Ain zděšený pohled, jsem uslyšela zasvištění. Do ramene se mi plnou silou opřela Samova dlaň. Měl v plánu praštit mě do obličeje., ale díky tomu, jak nemotorně se jeho paže blížila k mému obličeji, stihla jsem uhnout. Uvolněná síla mě donutila k pohybu vzad. Ale zapřela jsem se o nohu, takže jsem neupadla. Hlavu jsem měla stočenou směrem k Ai. Povzbudivě jsem se na ni usmála. V rameni jsem vnímala tepání. Budu tam mít modřinu.

Otočila jsem se a podívala se Samovi do tváře, stažené zuřivou grimasou. Když jsem ho kopla, musela jsem mít podobný výraz. To nebylo moc důstojné. Podle mojí matky by dívky měly být ladné a nad mužskou zuřivostí. Za každých okolností jsem měla být vychovaná. Kousla jsem se do rtu. Měla jsem být nadřazená mužům a jejich logice-. Jo moje matka byla zvláštní osoba. Ale asi jsem toho od ní moc nezískala. Možná důstojnost.

Jakmile mě pohltil vztek, úplně jsem zapomněla na Hikarua. Sam se znova napřáhl, aby mě praštil na novo. Uhnula jsem jeho ráně. Neměla jsem náladu s ním bojovat, právě teď. Když se můj vztek schovával v mém nitru. Pomalu a jistě přecházel v klid. Potřebovala jsem klid. Tohle mě bráška vždycky učil. Když jsem chtěla bojovat nebo se bránit, musela jsem v sobě najít vnitřní klid. Jen tak jsem mohla uvažovat racionálně a nedělat to všechno jen na základě popudu nějaké emoce.

Popošla jsem o pár kroku blíž k Ai. Natáhla jsem k ní ruku a pak jsem se vzpomněla na její zápěstí. Otevírala jsem ústa, abych ji pobídla, ať mi podá zdravou ruku, ale předběhla mě a vložila mi ji do dlaně. Pomohla jsem jí vstát. Zdálo se, že s nohama nic nemá. Díky bohu. Posunula jsem ji za sebe.

Pohlédla jsem na něj, jak se ledabyle opíral o zeď s rukama založenýma na prsou a pozoroval dění.

„Zasloužil si to." Šeptla jsem. Ai zbystřila a potom se jí lehce nadzvedly koutky rtů.

„Já vím." Naklonila se mi k uchu. Potom trošku sykla.

„Takže, co jsi chtěl? " měla to být moje první a poslední otázka. Nechtěla jsem vědět, co chtěl. Chtěla jsem nás z Ai odsud dostat, co nejrychleji, ale nemohla jsem je porazit oba. Potřebovala jsem posilu. Zle se usmál. Neměla jsem ten úsměv ráda už jen proto, že to znamenalo, že se mi to, co řekne, nebude líbit.

„Změnila ses, Kiyoshi." Vyslovil to medově. Příliš sladce v tekuté formě. Zalapala jsem po dechu. Ne! To slovo se mi zjevilo v mysli stejně rychle jako to, jak sakra dokázal zjistit, že jsem to já. Kdybych neměla dost sebeovládání, vykřikla bych, jak to sakra ví. Překvapeně jsem zírala do jeho očí. Uslyšela jsem, jak se Sam uchechtl. Ale udržela jsem svůj pohled na Hikaruovi. Pomalu jsem vstřebávala to překvapení. Myslela jsem, že mě nepoznal. Tak jak?

Nechala jsem myšlenky plynout a hledala jsem ztracený klid. Ticho se tím prodloužilo, zdá se, že Sam to nevydržel.

„Nebudou žádné otázky typu: Jak? Nebo: Proč? " poznamenal posměšně „ Ani zděšený pohled? " a pak se rozesmál. Jeho smích se mi teď zdál odporný.

„Jsi si jistý, že mluvíš se správnou osobou? " zeptala jsem se. Hikaru zvedl ruku a Sama umlčel.

„Jsem. Kiyoshi Mei. Právě teď jsi ve druhém ročníku prestižní školy, kam přestoupil i můj bratr. Tvoji přátelé jsou Ai a Ryuu. Totálně si pobláznila hlavu mému bratrovi. Doopravdy jsem si teď jistý."

Takže mě poznal. Mýlila jsem se. No dělat chyby je lidské. I když v tomhle případě to nebylo dobré.

„Musím přiznat, že napoprvé jsi mě zmátla, ale zjistil jsem celkem rychle, co jsi zač. Hinami mi velice pomohla." Hinami? Ryuuova sestra? Nesmysl. Doopravdy nesmysl. Mohla to prostě být jen schoda změn.

„Lže." Poohlédla jsem se za Ainým hlasem. „Hinami by to nikdy neudělala dobrovolně." Dodala pevně.

Hikaru uvolnil ruce a nechal je spadnout podél těla.

„Oh! Ale já neřekl, že to udělala dobrovolně." Ai mi stiskla ruku a pustila se mě. Stále postávala za mnou, ale nedržela se mě. Její náhlá reakce mě vyvedla z míry, ale nechala jsem to plavat. Protože Hikaru překonal vzdálenost mezi námi a natáhl ruku. Automatiky jsem ho chtěla odstrčit. Právě teď v téhle pitomé chvíli jsem ruku svěsila dolů a vzpomněla jsem si, že jsem do toho mohla zatáhnout i Ryuua. Mohl tady být místo Ai. Riskovala jsem. Měla jsem něco udělat. Vůbec mi nedošlo, že v nebezpečí jsou i oni. Kdybych neřekla Hinami, aby ho udržela doma. Byl by tu on?

Hikaruova ruka dopadla na mou tvář.

„Už je to dlouho." Jeho dlaň byla až moc horká. I přes všechny paradoxy mi naskákala husí kůže. Zírala jsem do jeho očí v marné snaze přestat myslet na to, že by tady byl Ryuu. Ničila mě představa, že ublížili Ai, ale víc mě ničilo to, že by tady byl Ryuu. Malý, roztomilý Ryuu. Vztáhla jsem ruku a odrazila Hikaruovu. Jakmile opustila mou tvář, uvědomila jsem si, že mě Ai pustila záměrně. Vůbec jsem si nevšimla Hikaruovy druhé ruky na mém zápěstí. Moc jsem se zamyslela. Nedávala jsem pozor.

„Nepřišla jsem proto, aby se opakovalo to, co předtím." Tahle věta mě teď stála spoustu úsilí. Klid se rozbořil jako pyramida z karet, když do ní fouknete. Bylo zvláštní, jak rychle se mi vracely vzpomínky na ten jediný večer a celou tu dobu.

Hikaru otevřel ústa. Čekala jsem, co řekne, ale byl přerušen prudkým otevřením dveří. Oba dva zároveň jsme se otočili za tím zvukem. Ve dveřích jsem spatřila osobu, kterou jsem právě teď toužila vidět nejvíc. Vlastně jsem ho chtěla vidět celou dobu. Zvláštní, jak rychle se vystřídal, vztek, klid a bezmocný pocit smutku a radost z toho, že se dostaneme pryč. Snad.

Hikarův stisk na mé ruce zesílil. Ještě stále koukal na zadýchaného Zera, jak se rozhlíží. Jeho pohled kmital sem a tam po celé místnosti. Měl pocuchané vlasy a zdál se trochu propocený. Běžel. Ale vypadal úžasně. V té chvíli vypadal úžasně. Sebevědomě a odhodlaně. Páni. Za ním s podobným výrazem stál Kurose. Mě zahlédl jako první. Usmál se. Pokud mě zahlédl hned, znamenalo to, že Zero obhlížel situaci. Soudě podle toho, jak se zatvářil, čekal, že tady bude více lidí. Vrátila jsem Kurosemu pohled. Pokynul rukou za sebe a něco artikuloval. Neuměla jsem odezírat ze rtů, ale stále poukazoval do chodby. Posila. Už bylo na čase.

Ahojky,

 moc ráda bych vám přinesla další díl zítra, ale netuším jestli to stihnu tak rychle. Tak si alespoň užijte tenhle díl =) Díky za ty komentáře, moc mě těší, že se vám to tak líbí.. Teď ty kapitoly na sebe víceméně navazují, takže se budu snažit psát rychleji, i když nic neslibuju. Možná nebude čas. 

- Abigail -