Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvacet - Doprovod

Mei

Seděla jsem a pevně svírala Zerovo tričko na boku. Nenáviděla jsem ten pocit bezmoci. Celou dobu jsem si myslela, že jsem na to připravená, ale nebyla jsem. Vidět ho skoro po roce...vyděsil mě. Nemohla jsem si pomoct, ale všechny vzpomínky se mi vrátily. Zajímalo mě, proč mě Zero už dávno neodtáhl pryč. Proč mě neoznačil za slabocha. Přece jen byl to jeho bratr. Bože on je jeho bratr. Oči už mi pomalu začínaly usychat stejně jako slzy na tvářích. Měla jsem pocit, že umřu bolestí, když jsem uviděla, jak se vypočítavě usmál. Bože, nenáviděla jsem ho. Ale zároveň se ve mně objevil znova ten povědomý strach. Nemohla jsem si pomoct. Byla jsem překvapená, že se tam ukázal. Nemohl vědět, že jsem tam zase začala pracovat. To bylo nemožné. Nebyl tam kvůli mně.

„Chodil sem celkem často." Uslyšela jsem Zera, jak mi šeptá do ucha. Škytla jsem a pak jsem se rozkašlala. Odtáhla jsem se od něj.

„Cože? " pronesla jsem chraptivě.

„Tady do kavárny mě vlastně kdysi přivedl on." Osvětlil mi svou předchozí průpovídku. Otevřela jsem doširoka oči a potom jsem je zavřela a promnula si je.

„Prosím, že o tom nikomu neřekneš. Nechci...Nemám...Ach bože jen nechci, aby se tím Ryuu trápil. Má a měl dost svých problémů." Vyhrkla jsem to tak rychle, že jsem si neuvědomovala, co vlastně říkám. Jakmile jsem si to uvědomila, rozpaky jsem zrudla. Položila jsem si obličej do dlaní.

„Nikomu to neřeknu." Jeho hlas zněl tak přesvědčeně a sebejistě. Jen jsem sundala ruce z obličeje, přikývla jsem a nátáhla se pro hrnek se zbytkem čaje, který jsem rychle vypila.

„Měli bychom se vrátit do práce." Poznamenala jsem ve snaze odvést od sebe pozornost.

„Asi by sis předtím měla spíše opláchnout obličej." Nabídl mi. Přitom si mě prohlédl od hlavy k patě. Rozrušeně jsem vstala a hrnek s čajem vzala sebou k umyvadlu.

„Aha. To bych měla." Odložila jsem hrnek do dřezu a pustila jsem vodu. Nechala jsem si jí trochu stéct do dlaní a potom jsem si naráz opláchla obličej. Bylo mi úplně jedno, že jsem si při tom namočila vlasy. Však uschnou, nebylo třeba se tím tak moc zabývat, no ne?

Otočila jsem se k němu. „Myslím, že se můžeme vrátit." Oznámila jsem Zerovi. Dopil na dva loky svůj čaj a došel ke mně. Položil ho do dřezu vedle toho mého. Všechny jeho postoje a pohyby nasvědčovaly tomu, že je dokonale klidný. Ne to, že mě držel tak blízko a já jsem mu svírala to tričko pěkně pevné. Vypadal jako by se mu tohle stávalo pořád. Jako by na to byl zvyklý. Jako by se to stávalo denně. Povzdechla jsem si.

Odmítla jsem se tím dál zabývat, prošla jsem kolem něj a vydala jsem se na plac. Po celý zbytek směny jsem si Hikarua vůbec nevšímala, nebyl ani u mých ani u Zerových stolů, takže to bylo možné. Ovšem i přesto jsem na sobě cítila jeho pohled a třásla jsem se. Nenáviděla jsem svoje tělo za tuhle reakci. Zero se na mě po celou směnu párkrát otočil, ale jinak se věnoval práci, stejně jako já.

Jakmile směna skončila, převlékla jsem se a rychle jsem se chtěla vydat domů, jenže před Kavárnou u Naomi na mě čekal Zero. Měl na sobě černou bundu a opíral se o jedno z oken, které vedlo ven. Překvapil mě, nečekala bych, že na mě počká.

„I když se Hikaru vytratil, radši bych šel s tebou, mám to po cestě." Osvětlil mi důvod svého čekání. Jen jsem se ohlédla kolem.

„Fajn." Byla jsem ráda, že počkal. Měla jsem špatný pocit z toho, že bych měla jít sama domů. Po tom incidentu jsem Zerovu přítomnost akceptovala ba i přivítala. Ačkoli jsem říkala, že to není nutné, doprovodil mě až domů. Rozloučili jsme se. Nakonec přeci jen jsem až tak moc neprotestovala. Poděkovala jsem mu a zmizela za dveřmi.

Ahojky, vím, že je to krátká kapitola, ale snad to nevadí, když ta další bude o něco delší, že ne?

Děkuji za všechny vaše komentáře a vote. Jsem moc ráda, že mě podporujete.

- Abigail -