Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Devět - Bouře s pár komplikacemi.

Mei

Když skončila hodina, táhle jsem vydechla. Potom jsem urychleně vstala. Chtěla jsem být okamžitě pryč ze třídy. Když jsem vstávala, zakopla jsem o nohu od židle a zavrávorala jsem. Rovnováhu jsem udržela. Naštěstí. Potom jsem si sbalila věci a pro jistou odsunula židli dál. Na to, že jsem sem celkem kulhala, se mi teď šlo až moc dobře. Nevěděla jsem proč, ale přišlo mi to, jako špatné znamení.

Na Ryuua jsem nečekala, ale tušila jsem, že mě co nevidět dožene. Vyšla jsem na chodbu a vydala jsem se do druhého patra. Dneska jsme kvůli třeťákům a čtvrťákům měli jiný rozvrh. Místo, abych šla do třetího patra, měli jsme hodinu dějepisu v druhém patře. Asi v polovině schodů mě zastavila čísi ruka na mém rameni. Otočila jsem se. K mému překvapení to byla Ai. Byla ve tváři trošku červená a dýchala zrychleně. Za ní se v podobném stavu belhal Ryuu.

„Jsi až moc rychlá." Postěžoval si. Zasmála jsem se a natáhla k němu ruku. Vděčně se mě chytil. Ai mlčela, jen mu uvolnila místo.

„Nevíte někdo, co to mohlo znamenat? " zeptala se Ai. Teď když se její dech trošku uklidnil, vypadala zmateně. Ryuu se zamračil, taky už popadl dech. Vytáhl z kapsy mobil, odemkl displej a ukázal mi svůj e-mail. Stálo tam: Milí žáci, kvůli dnešním testům k maturitám, pro třeťáky a čtvrťáky, byl pozměněn rozvrh. Prosíme vás o pochopení a přizpůsobení se. S pozdravem, Ředitel školy a jeho zástupkyně.

Ten e-mail jsem sice nečetla, ale večer, než jsem usnula, jsem kontrolovala rozvrh. Alespoň jsem se konečně dozvěděla, proč tam bylo tolik zelené dneska a taky zítra. Jakmile jsem si to přečetla, ukázal to i Ai. Ta jen zavrtěla hlavou.

„E-maily jsem nečetla celou věčnost." Vysvětlila nám, pousmála jsem se. Byla jsem na tom stejně. E-maily jsem nečetla už nejméně měsíc, muselo jich tam být již hodně.

„Jsem na tom stejně." Přitakala jsem. Ryuu se na mě podíval pohledem stylu „to ti to musím pořád připomínat". Omluvně jsem se usmála. Jen si povzdechl a sklopil pohled na schody.

„Jdeme." Řekl potom jen a obešel mě. Pokrčila jsem rameny a následovala jsem ho. Ai šla za mnou.

Cely zbytek vyučování byl tak nudný, že jsem si otevřela knížku a četla jsem si. Můj nezájem učitele nijak neštval. Potřebovala jsem vypnout a nemyslet na Zerův vzkaz. Když tedy skončila poslední hodina, opět v druhém patře, vydala jsem se pryč. Ryuu a Ai mě následovali dolů po schodech. Na schodech jsem dneska jednou blbě došlápla. Oba dva si o mně dělali starosti, ale odmávla jsem to s tím, že to vůbec nebolí, protože to nebyla úplná lež. Došli jsme dolů a zastavili jsme se před matikou. Tohle místo jsme poslední dobou navštěvovali často. Většina lidí buď odešla, nebo končili dříve. Zbyli jsme tu jen mi tři.

„Opravdu tě to nebolí, protože tě klidně můžu podepřít." Nabízela mi právě Ai. Ryuu se ošil a pak se otočil. Nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud i Ai nepohlédla směrem vpravo ode mě. Právě tam byli schody.

„To vážně-" právě jsem měla na jazyku, že jsem vážně v pohodě a nic mě nebolí. Ai pak vyděšeně pohlédla na mě. Zarazila jsem se a ohlédla se. Přímo před námi, kousek od učebny, stál Zero a jeho parta. Byli tam všichni, ale fotbalista nebyl v závěsu za Zerem. Právě se natahoval pro Ryuua.