Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Třicet sedm - Nejsem jako ty!

Mei

Bez rozmyšlení jsem koukla po Hikaruovi. Strach mi rozproudil krev. Měla jsem být jen naštvaná, že se to opovážil udělat, ale tu emoci jsem nedokázala pohřbít nikdy. Sevřela jsem druhou ruku v pěst, a zatímco Hikaru sledoval Zera, jsem se napřáhla a praštila ho. Moje myšlenka byla: Myslí si, že jsem bezmocná? Chyba. Po tak dlouhé době. Měl pravdu. Změnila jsem se. Moje rána ho zaskočila. Byla natolik silná, že ho donutila zavrávorat o krok vzad. Zároveň pustil mou ruku. Promnula jsem si ji a všimla si, že tam mám otisky jeho prstů. Neměla bych mít takovou sílu.

Zadívala jsem se na Kuroseho, který stál ve dveřích a právě něco sděloval Zerovi, jehož oči se v ten moment stočily ke mně. Tvářil se vážně, koutky úst se mu ale mírně zvedly v úlevném poloúsměvu. Měla jsem chuť na něj zavolat, ale v tu samou chvíli se mi před obličejem mihla ruka. Instinktivně jsem o krok ustoupila a zadívala jsem se před sebe. Tři metry před obličejem se mi zastavila Samova pěst.

Aniž bych se nadála, ruka zmizela a Sama zasáhla paže ve skrčené bílé košili naší školní uniformy. Byla lehce vyhrnutá. Poznala jsem v tom Zera. Takhle totiž jeho uniforma vypadala pořád. Ne, že by na tom teď záleželo. Spočinula jsem očima na Samovi válejícím se po zemi. Odletěl pět metru vlevo ode mě a už se zvedal. Zamračila jsem se. Na tváři měl odřeninu. Bylo vidět, jak se do toho místa vtiskl obrys prstýnku. Nevšimla jsem si, ž by Zero nějaký nosil. Je spousta věcí, kterých jsem si nevšimla. Přece jen nejsem vševědoucí, abych všechno věděla.

Vážně to muselo bolet. Přála jsem mu to. Bylo to naprosto nesoucitné a plné krutosti, ale právě teď jsem mu to přála. Taky jsem chtěla, aby z něho někdo vymlátil duší. Za to, co udělal. Byla bych to udělala sama, ale ujal se toho Kurose. Kromě paže jsem se Zera teď nic neviděla. Zírala jsem na Kuroseho, který se blížil k Samovi a zkušeně ho udeřil. Začali se spolu rvát.

Nakonec ještě než jsem se podívala na Zera jsem sledovala, jak se Hikaru zvedal na nohy. Z kapsy vytáhl nůž. Maličký, přenosný. Už to bylo dlouho, co jsem ho viděla. Nosil ho téměř pořád. Zvláštní je, že když jsem vyděšená, pamatuju si více věcí.

„Pojďme si hrát, Kiyoshi." Toužila jsem prostě utéct, ale zahnali mě do kouta. V téhle uličce byl jen jeden východ a oni ho pečlivě hlídali. Toužila jsem po útěku tak moc, že jsem se bezelstně rozběhla pryč. Všimla jsem si, že rychle vytáhl nůž. Zastavilo mě to. Postavilo mě to před rozhodnutí, jestli to stojí za to. Rozhodla jsem se, že ne. Vzdala jsem útěk a čekala jsem to nejhorší. Myslela jsem, že mě zabije. Tiše mě pozoroval. Váhavě jsem mu oplatila pohled. Později si jen mlhavě pamatuju na ty doteky a bolestivé rány. Myslím, že mě i bodl. Kousek od srdce mám pořád jizvu.

Kousek od srdce mám pořád jizvu. Ta vzpomínka ve mně vyvolala tutéž touhu utéct. Ale byl v tom jeden základní rozdíl. Už jsem nebyla ustrašená. Naučila jsem se bránit. Copak to je všechno k ničemu? Prohlížela jsem si ten nůž. Doslova jsem ho propalovala očima.

„Kiyoshi." Všimla jsem si, že teď pozoroval Hikaru zase mě. „Bylo to fajn, ne? Tehdy. Kdybys mi dala, co jsem chtěl, vůbec jsem ti nemusel ublížit, víš? " jeho oči byly doslova hladové. Vztáhla jsem ruku do prázdna. Hledala jsem pomoc v prázdné tmě okolí. Všechny zvuky se slily v jeden a nakonec vymizeli. Jako bych najednou ohluchla.

„Pojď sem a už se nikomu nic nestane." Netušila jsem, co mám dělat. Cítila jsem, jak mi po zádech stéká pot, naskakovala mi husí kůže. Měla jsem si zvolit mezi utrpením mým a ostatních. Bylo by lepší, kdybych prostě šla. Možná by to vážně bylo v pořádku. Hikaru ke mně napřahoval ruku dlaní vzhůru. Rozhlédla jsem se. Mohlo by tohle všechno někdy skončit, jen kdybych se vydala do pekla s ním? Vážně?

Udělal jsem krok vpřed a napřáhla ruku směrem k němu. Ale moji dlaň uchopil někdo jiný. Moje oči mířily stále do těch Hikaruových. Chtěla jsem říct, ať mě pustí, když v tom mě zezadu uchopil někdo další. Ai mi pěvně stiskla ruku. A zašeptala moje jméno.

„Nemůžeš to udělat. Hikaru je lhář a pitomec. Nedodrží slovo." Zerův hlas jako by mě očistil. Jako horká voda ve sprše, která všechno smyje. Nevěděla jsem, že to jde. Zvuky vřavy se začali zase objevovat, jako bych je jen zazdila. Moje soustředění patřilo Hikaruovi. Nůž už se otevřel. Držel ho pevně v dlani.

Usmála jsem se a otočila se na něj. Ohlédla jsem se po místnosti a zahlédla jsem Kaita a Misakiho jak se rvou s dalšími Hikaruovými kumpány. Vypadalo zranění, ale v pořádku a taky se zdálo, že vyhrávají. Všimla jsem si, že Kurose opakovaně posílá Sama na zem. Moje rozhodnutí by bylo špatné. Protože jsou tu všichni kvůli nám. Přišli kvůli nám. Jak jsem mohla zapomenout na ně.

Stiskla jsem Ainu ruku a Zerovu rovněž, potom jsem je obě pustila. Ve stejnou chvíli, kdy jsem zaregistrovala Hikarův pohled. Mířil k Zerovi. To je tak prohnilý, aby ublížil svému bratrovi? Aniž bych nad tím víc uvažovala, odstrčila jsem ho z cesty. Byla jsem menší, než on a nůž mu mířil na Krk, takže mě zasáhl přes celou tvář.

„Mei! " najednou všichni ztuhli s pohledy upřenými ke mně. Hikaru stál kousek ode mě. S nožem natažený vpřed v ruce a hlavou těsně u mého krku. Musel si podřepnout. Povedlo se mi najít vnitřní klid, právě kvůli tomu, že jsem zachraňovala někoho, na kom mi záleží. Pousmála jsem se. Cítila jsem Hikarův dech na mém krku zřetelně. Byl horký. Zdálo se, že ho to rozzuřilo.

„Jak se mi mohla dovolit připlést do cesty! " křikl rozzuřeně. Zapřela jsem se nohou vzadu, zatímco jsem vnímala, jak mi krev stéká po tváři plným proudem. Jeho ruka se prudce pohnula. Odklonila jsem se, ale stihl mě zasáhnout v místě nad okem. Byl to jen škrábanec. Zvedla jsem ruku a bleskově jsem uchopila jeho ruku, když se napřahoval k dalšímu útoku a zkroutila mu ji za záda. Proto teď ke mně stál zády. Sykl bolestí, ale pak se pousmál. Přesto jsem z jeho napjatého těla cítila hněv.

Zkroutila jsem ruku víc, ale ne tak, abych mu vykloubila rameno. Donutila jsem ho tak upustit nůž, který s velkou ránou dopadl na zem. Uvědomila jsem si, že se hněvám, ale přesto jsem klidná. Tak moc jsem toužila mu to rameno vykloubit a ublížit mu, ale když jsem se Ohlédla na Zera, uvědomila jsem si, že taková nejsem. Přece jen tohle náleží i jiným lidem. A já nikdy nebudu někomu ubližovat, jen protože můžu. Pustila jsem ho. Tak prudce, že padl na kolena, ale okamžitě se přetočil a chtěl se natáhnout po noži. Ovšem Zero byl rychlejší a zvedl ho. Ležel u mých nohou, pokrytý mou krví.

„Ten je můj." Oznámil tiše. Překvapeně jsem na něho pohlédla. On mi pohled oplatil. Tvářil se odevzdaně. Hleděl na ten nůž. Potom ho uzavřel a vložil si ho do kapsy.

„Omlouvám se." Chtěla jsem se zeptat, proč se omlouvá. Ale on se najednou pohnul. V jednu chvíli stál vedle mě a v tu druhou, zarazil Hikaruovu ránu a jednu mu vrazil. Byla to silná rána, že skončil na zadku. Celkem nedůstojná pozice.

„Tak dlouho jsem to chtěl udělat." Vzdychl. Zdálo se, že se ulevilo. Jako by v sobě dlouho něco držel. Bylo úžasné sledovat, jak se Hikaru válí pro změnu po zemi. Myslím, že jeho ego teď asi celkem trpělo. Chudáček.

Hikaru na nás oba vražedně koukal. Ale nezvedl se. Zero se mi postavil po boku. Naznačovalo to, že jsme tady více méně skončili.

„Půjdeme? " zeptal se. Ostatní, už nám uvolnili cestu. Kaito a Misaki stáli u dveří. Kurose se postavil za nás k Ai. A teď jí šeptem sděloval, že ji klidně ponese. Něco ironicky poznamenala a potom ho rázně odmítla. Rozhodně půjde po svých!

„Jo, jen ještě poslední věc." Podřepla jsem si k Hikaruovi. Krvácel ze rtu. Ruka byla zdá se v pořádku.

„Pročpak jsi mi neublížila, Kiyoshi Mei. Mohla ses pomstít, ne? " v jeho hlase byl jedovatý ton cítit na sto honů.

„Nejsem jako ty. Neubližuju lidem a nehodlám se mstít. A víš proč? Neklesnu na tvou úroveň. Nejsem jako ty!" Pronesla jsem ledově chladně. Potom jsem se zvedla.

„Můžeme jít." Odcházeli jsme s Hikaruovým vyjeveným pohledem v zádech. Byl to zatraceně dobrý pocit.

Ahoj! =D tak vám sem přináším další kapitolu. Poslední dobou jsem moc aktivní, i když proč nevyužít dobré nálady. Díky za komentáře A votes =D Vím, že se moc nevěnuju dalším postavám, ale snad se o nich dozvíte víc z dalších dílu po Knížkách vs rvačkách. 

- Abigail -