Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvanáct - Hinami

Zero

Měl jsem nehoráznou chuť do něčeho praštit. Už asi hodinu jsem posedával na zemi, uprostřed pokoje a snažil jsem se zklidnit. Potřeboval jsem to, jinak bych byl schopný všechno zničit, a když ne to, alespoň poškodit. Všechny ty věci, drahý dřevěný psací stůl, velká postel a dvě obrovské skříně stojící u zdí v mém pokoji mě teď obklopovali. Sevřel jsem ruce v pěst a tiše zavrčel, abych ze sebe alespoň částečně dostal vztek, který se ve mně za ty tři hodiny nashromáždil.

Do odchodu mi zbývala necelá hodina. Klub odsud nebyl daleko, stačil jen patnáct minut a byl jsem tam. Rozevřel jsem jednu z pěstí a vytáhl si mobil z kapsy, abych se podíval, kolik je hodin. 16:17. Ty číslice neúprosně svítili na displeji. Nemohl jsem si pomoct, ale něco mě na tom neustále štvalo. Vstal jsem a neomaleně jsem se vyřítil proti zdi. Uprostřed byly dveře, kterým jsem se vyhnul a silně jsem udeřil do zdi. Nenáviděl jsem ho tak moc, až jsem si přál, aby se byl nenarodil. Přesto, že byl pro mě v dětství tak trošku i tím starším vzorem, uvědomil jsem si, že to byl jen přelud. Byla to iluze vyvolaná lží. Lží, kterou jsem nedokázal prokouknout.

Má pěst zůstala na svém místě. Zavřel jsem oči a dýchal jsem zhluboka. Vztek pomalu ustupoval. Kousl jsem se do rtu a opatrně jsem svou ruku odlepil od zdi. Otevřel jsem oči a podíval jsem se na ní. Klouby jsem měl odřené do krve, ale necítil jsem žádnou bolest, jen otupělost. Opakovaně jsem ruku rozevřel a znova sevřel v pěst, než jsem se odhodlal jít si ji ošetřit.

Vyšel jsem z pokoje a zamířil jsem dolů do koupelny, kde se nacházela lékárnička. U nás v domě byly pokoje nahoře, koupelný většinou dole. Dokonce i pokoj pro hosty byl nahoře. Opatrně jsem sešel po schodech. Zahnul jsem vpravo. To byl další paradox, obvykle si nepostavíte koupelnu pod schody, ovšem ta moje byla pod schody. Byly to úzké dveře a byla malá. Oproti rodinné koupelně, ta byla naopak obrovská. Až se mi to zdálo zbytečné. Vešel jsem do koupelny a šel jsem k umyvadlu, které bylo hned vedle sprchového koutu, který byl naproti dveřím. Nad ním bylo malé okénko. A vpravo za dveřmi byl záchod. Pustil jsem vodu a natáhl jsem ke skříňce, která byla vlevo od dveří. Vytáhl jsem červenobílou krabičku a položil ji na širší stranu bílého umyvadla. Potom jsem strčil ruku pod vodu, abych opláchl krev z ruky a trošku vyčistil ranky od zbytků ze zdi.

Potom jsem vytáhl obvaz a opatrně ruku obvázal. Na dezinfekci, jsem se vykašlal a lékárničku schoval zpět tam, kde byla. Nakonec jsem si šel ještě udělat něco k jídlu, než vyrazím do klubu.

***

Přesně v pět hodin večer jsem stál před klubem Kouzlo nesmrtelnosti a čekal jsem na kluky. Věděl jsem, že přijdou alespoň o deset minut později. Jediný, kdo by mohl přijít včas na sraz, byl Misaki, ale vždy přišel s Kaitem. Pozoroval jsem rudý neonový nápis, který visel nad posuvnými dveřmi, ze kterých se slabě ozývala hudba. Zeď kolem vypadala zašle, dokonce byla několikrát přemalována za dobu, kdy jsem tady byl poprvé. Chodil jsem tu celkem často. Vlastně jsem tady první den školy poznal Kaita s Misakim. A následně i ostatní z party. Bylo to takové nostalgické místo. Zaznamenal jsem, že se barva teď změnila na tmavě růžovou laděnou spíše do červena. Spolumajitel klubu měl asi zajímavý vkus. No co, každý jsme jiný. Neřešil jsem to, protože jsem ho neznal osobně. Ne jako Kurose. Bar patřil jeho bratrovi. Podle všeho ho spoluvlastnil, ještě s tím podivínem, který vymyslel barvu zdi, kterou jsem teď studoval.

Pokrčil jsem rameny a schoval ruce do kapsy své černé mikiny. Odpoledne sice pršelo, ale teď nebylo po dešti ani vidu ani slechu. Zemně opět uschla a oteplilo se. Ale na počasí mi nezáleželo. Pomyslel jsem na Mei, která nám zabouchla dveře před nosem. Pousmál jsem se. Kdyby nebyla zraněná, nejspíše by nám doopravdy nakopala zadky. Sklopil jsem pohled ke špičkám svých bot. Zhoupnul jsem se na patách.

„Ahoj." Ten hlas jsem uslyšel jakoby až z dálky. Zvedl jsem pohled ze země a spatřil jsem dívku asi kolem patnácti. Měla dlouhé prsténkovité blonďaté vlasy a velké hnědé oči. Na sobě měla černé mini šaty, které měli u spodku sukně a u výstřihu jasně viditelnou krajku. Vřele se na mě usmívala. Neochotně jsem jí úsměv oplatil.

„Ahoj. Potřebuješ něco? " zeptal jsem se zdvořile. Dívka vůbec nevypadala zmateně, spíše kamarádsky. Zdála se být šťastná...ne spíše rozzářená. A jelikož se stmívalo, její šaty a blonďaté vlasy spolu kontrastovaly.

„Hledám majitele. Dneska mě sem pozval." Vysvětlila mi, přitom se mnou neustále udržovala oční kontakt. Začínalo mi to být nepříjemné. Sevřel jsem ruku v pěst.

„Nejspíše bude vevnitř." Řekl jsem. Neměl jsem ponětí, kterého z nich hledá. Předpokládal jsem, že to bude Kuroseův bratr.

„Díky." Poděkovala mi a chtěla jít ke dveřím. Vyprovázel jsem ji pohledem. Najednou se zastavila, tesně za mnou.

„Mimochodem, ještě jsem se ani nepředstavila. Mé jméno je Hinami." Podávala mi ruku. Vytáhl jsem z kapsy ruku bez obvazu a potřásl jsem si s ní.

„Já jsem Zero." Představil jsem se

Kývla. „Těší mě."

„I mě." Po tomhle malém představení zmizela ve dveřích baru. Otočil jsem se zpět a po chvíli jsem zahlédl čtyři známé siluety.

„No konečně." Zamumlal jsem a vyšel jsem jim vstříc.

Ahoj, další kapitola je tady =D Konečně jsem se dostala přes tuhle část...Ne že bych to měla do puntíku naplánované, ale vysvětlovaní by bylo na dlouho.

První polovina je asi mírně depresivní, ale snad to nevadí. Co se Hinami o té se dozvíte něco víc možná v dalších částech.

Děkuji za komentáře, hlasovaní a hlavně za přečtení. Taky díky všem, co to vydrží z mým nepravidelným vydáváním =)

- Abigail -