Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvacet devět - Pozvánka do klubu

Mei

Předpokládala jsem, že na nohy zapomněl, proto jsem zvedla koleno a nakopla ho do břicha. Udělal přesně to, co jsem chtěla, odtáhl se a položil si ruku na břicho. Na tváři mu na moment zazářil úsměv, jako by přesně tohle čekal. Pak se otočil a dal se na cestu do práce. Ještě předtím jsem zahlédla, jak se jeho výraz změnil na nečitelnou masku. Strnule jsem se opírala s nohou stále napřaženou do kopu. Kousla jsem se do rtu. A pak si otřela pusu hřbetem ruky, jako bych to chtěla zahnat, bohužel mi tam jeho chuť zůstala. Zpříma jsem se postavila a prudce vydechla. Chtěla jsem se zbavit té červeně, která se mi nahnala do tváře. Odstrčila jsem se do zdi. Zahlédla jsem siluetu asi deset metrů od sebe. Stál tam a čekal na mě.

Panebože, teď bych radši šla sama. Sáhla jsem si dozadu a rozpustila jsem si vlasy, tak aby mi zakryli obličej. Pomalu mě opouštěl pocit překvapení a nastupovala otupělost. Jak se mi teď nechtělo do práce. Zavrtěla jsem hlavou, až se mi vlasy rozletěli kolem dokola. Ještě jsem na sobě měla brýle, které jsem si sundala a schovala je do pouzdra. Batoh jsem měla za sebou u zdi. Spadl mi z ramen a jakýmsi zázrakem zůstal nepoškozený. Natáhla jsem se k němu a vytáhla si obal na brýle. Opatrně jsem je složila a scvovala zpátky do batohu. Zdálo se, že všechno dělám automaticky. Hodila jsem si ho na záda a oprášila si sukni, od školní uniformy. Teprve potom jsem se vydala za ním. Hlavu jsem měla skloněnou. Ještě nikdy se nikomu nepovedlo vyvést mě tímhle způsobem z rovnováhy. Doopravdy nikomu ani bráškovi. Zamračila jsem se a sevřela popruh batohu, který mi vysel u boku. Došla jsem k němu svižným krokem.

„To mělo být ano? " moje otázka zněla omámeně. Připadala jsem si divně. Možná jsem byla i trošku naštvaná, ale teď se mi v hlavě míjely stále obrázky toho polibku. Možná jsem tak chtěla zůstat déle, ale nemohla jsem, protože ačkoliv jsem nechtěla, vzpomněla jsem si, že dneska v práci bude Hikaru a to mi připomnělo, jak mi ublížil. Zase! Nechtěla jsem na to myslet, protože ze Zerova polibku jsem měla tak příjemný pocit. Zvlhly mi oči.

„Možná." Zero se na mě otočil. Díval se na mou tvář zkoumavě. Odvrátila jsem se a odhrnula jsem zástěnu vlasů z očí. Zadívala jsem se mu do očí a po tváři mi stekla slza. Zero se zatvářil překvapeně. Rychle jsem slzu setřela.

„Rozbrečel jsem tě." Jeho tvář se změnila v ustaranou masku. Sklopila jsem pohled a sevřela popruh těsněji.

„Jsem v pohodě. To přejde. Ale asi bys měl jít napřed." O kousek jsem odstoupila, ale než jsem se stihla otočit.

„Nebo možná vůbec nedojdu do práce. Omluv mě." Otočila jsem se a po tváři mi stekla další slza. Stála jsem k němu zády. Slyšela jsem kroky, ale místo aby se vzdalovaly, mířily ke mně. Pak jsem ucítila jeho ruku kolem ramen a pasu. Skončila jsem přitisknutá k němu. Otočila jsem se, abych ho odstrčila. Tohle bylo něco, s čím bych se měla prát sama. Ale místo toho jsem skončila přitisknutá, k jeho rameni.

„Nemůžeš před ním utéct." Řekl jen a já se rozbrečela.

***

Myslím, že takhle venku v objetí jsme stali jen chvilku, když jsem uslyšela hlasy, Zero se odtáhl a vzal mě za ruku. Nekompromisně mě táhl za sebou.

„Přijdeme pozdě." Poznamenal. Druhou rukou jsem si otřela tváře a srovnala jim krok.

„Jo." Konstatovala jsem. Co jiného jsem po tomhle mohla říct.

„Pěkně jsi mě nakopla." Pohlédla jsem na jeho profil z boku.

„Zase jsi mě políbil jen tak, protože jsi měl chuť." Byla to jen moje dedukce. Uchechtl se.

„Tentokrát to mělo i jiný důvod, než jsem to, že se mi chtělo. Nevěděl jsem, že tě to rozbrečí." Byl to pokus o vtip? Nejspíš ano. Teď jsem se pro změnu uchechtla já.

„Moc si lichotíš." Tyhle slovní přestřelky pokračovaly, než jsme se dostali do práce, vlastně i při ní. Zero si ze mě suverénně utahoval, a já jsem tak nemyslela na nic jiného. Dokonce si se mnou vyměnil stoly. Dneska obsluhoval Hikarua on. A i když jsem na sobě cítila jeho hladový pohled, k Hikaruovi jsem se dneska nepřiblížila, takže mě nemohlo nic rozházet.

Ovšem, když jsem se po práci chystala domů a čekala jsem na Zera před kavárnou zpoza rohu se vynořili jeho dva poskoci a obklopili mě u skleněné vitríny. Čekala jsem jen pro to, že mě o to požádal, bylo hodně pozdě a tma. Na místo, kde jsme teď my tří stáli, svítila jen jedna pouliční lampa, slabým žlutým světlem. Vlasy jsem měla rozprostěné po ramenou. Prohrábla jsem si je a oba poskoky si prohlédla. Nebylo co hledat, oba byly v černém a na ruce měli náramky, které připomínaly okovy. Polkla jsem. Neměla jsem strach, ne ten syrov, kdy vás zaženou do kouta, ale jejích úsměvy se mi nelíbily.

„Co chcete? " zeptala jsem se na rovinu. Vycenili na mě zuby. Pohlédla jsem na svoje oblečení. Nechtěla jsem se dneska rvát, na to jsem neměla náladu. Proč mi nemůže dát pokoj. Vzhledem k tomu, že jsem brečela před Zerem jsem měla mizernou náladu a byla jsem unavená.

„Hikaru tě zve do Kouzla nesmrtelnosti. Dnes večer, děvče." Řekl jeden z nich. Vlasy mi splývali a jména taky.

„Neříkej mi děvče." Upozornila jsem ho.

„A dneska nemám čas jít někam. A ani náladu." Ten druhý ke mně natáhl ruku a chytil mě za zápěstí, byl tak blízko, jeho sevření zabolelo, ale nechala jsem ho jít blíž, mohla jsem ho pak nepěkně zranit

„Hikaru nesnáší, když ho někdo odmítá."

„Tak to já budu výjimka, protože většina jde, viďte? " Oni se Hikarua smrtelně bojí, já mám taky strach, ale nikam nejdu. Ne dnes. Přece jen jsem unavená, asi bych mu moc neublížila, kdybych uprostřed schůzky usnula, no ne?

„Ano, jdou, děvče."

„Jmenuju se Mei." Vyjela jsem po něm. Začínala jsem ztrácet trpělivost.

„Zve tě, pojď, krásko." V jeho hlase zazněla slabá výhružka. Nachystala jsem si nohu ke kopu. Ale zůstala jsem klidná. Právě ve chvíli, kdy byl na dosah tak blízko, že ho to bude pěkně bolet, vyšel ze dveří Zero.

„Dneska máme schůzku." Zašeptal a jeden z poskoků prudce odskočil a pustil mou ruku. Pousmála jsem se. Udělal jsem krok k Zerovi. „A zítra taky." Měla jsem chuť ho opravit, ale nechala jsem to být. Byla jsem tak unavená z dnešního dne. Chtěla jsem prostě do postele. Tahle nálada namě přišla po konci šichty. Byla jsem ospalá.

„Můžeme už vyrazit. Prosím, Zero." Najednou jsem zavrávorala.

„Jsem doopravdy unave...ná." Klížily se mi oči, až se zavřely úplně a já dopadla Zerovi do náruče.

„Uhněte z cesty." Slyšela jsem jen jeho tlumený hlas, než jsem ztratila vědomí.

Další díl je zde, do konce týdne, jak jsem slibovala. Děkuji za komentáře, odpovím na ně hned jak tohle zveřejním, nestíhala jsem toho moc =) Díky za přečtení a vote a i za ty skvělé komentáře =)

- Abigail -