Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Třicet devět - Vše ve starých kolejích? Ne.

Mei

„Miluju tě."

Vypudit z paměti, taková slova, zvlášť když vám je ta osoba zašeptá do ucha, když pláčete, je těžké. Zároveň je takové gesto až příliš krásné. To jsem si vždycky myslela. Teď, když jsem vycházela z nemocnice s ošetřenými a svědivými ránami, jsem si poprvé dovolila pocítit ten zmatek. Bylo mi jasné, že to myslel vážně, ale moje reakce nebyla extra adekvátní, ale lepší ticho, než říct nějakou pitomost.

Šla jsem po chodbě a hlavou se mi belhaly živé obrazy všeho, co se mezi námi stalo. Vždycky mě doprovázel z práce domů. Podržel mě, když jsem se v práci zhroutila. Poznal, že nejsem až tak v pořádku a pak mi řekl tohle. Ale jak se do vás na základě tohohle může zamilovat? Ale vlastně tohle nebyla ta otázka, kterou jsem si položila, když jsem vyšla ven a zahlédla jsem partu našich kluků, kteří stali u bílé zdi nemocnice. Byli jen tři. Masato zůstal uvnitř v čekárně na pohotovosti. Trošku mi to nedávalo smysl, ale neptala jsem se. Jen jsem řekla, že už musím jít domů. Byla jsem unavená. Jakmile všechno skončilo a my se po našem rozhovoru dostali do nemocnice, už zase jsem klimbala. Naštěstí pálení dezinfekce v ráně mě probralo natolik, že jsem přestala být otupělá. Naštěstí mi ránu na tváři nesešívali jen tu nad okem. Dost krvácela, když byl strup opět pryč. Nejdříve museli zastavit krvácení. Nakonec tam budu mít sotva viditelnou jizvičku, stehy se nevytahují.

Kousek od nich jsem se zastavila a jen se zaposlouchala. Bavili se o nějaké značce oblečení. Netušila jsem, že tohle probírají i kluci. Stála jsem. Nerozhodně jsem si odstranila pramen zcuchaných špinavých vlasů na stranu. Pozorovala jsem jejich uvolněné obličeje a pomyslela jsem si, jak můžou být tak v pohodě? Ušklíbla jsem se a kousla jsem se do rtu. Nakonec jsem přišla na to, co bych měla říct. Měla bych se rozloučit a jít domů. Věděla jsem to, a přesto jsem váhala.

Vlastně jsem chtěla ještě na chvíli vpadnout do Zerova objetí a nechat se kolébat k spánku. Uvědomovala jsem si to velice jasně. Sjížděla jsem pohledem Misakiho, Kaita, který si udělal culík a Zera, který se usmíval. A najednou jsem si uvědomila, že tu není Kurose. Aniž bych nad tím uvažovala více. Měla jsem oči jen pro Zera a představu v mé mysli, jak mě objímá. Sakra.

„Kde je Kurose? " Můj tichý hlas je zaskočil. Všichni se na mě otočili.

„Volal mu bratr. Musel za ním jeti, kvůli nějakému problému." Odpověděl mi Misaki. Na jeho tváři byl vidět úsměv. Všimla jsem si, že jeho ruku se mírně natahuje ke Kaitově. Zajímavé.

„Aha." Kaito si povzdechl.

„Co je? " zeptala jsem se ostře.

„Jen jsem. Chtěl jsem říct, že mě to mrzí. To, co se stalo Ai a tak. Kurose si to myslí taky." Zadíval se mi do očí a já v těch jeho modrozelených zahlédla upřímnost. Pousmála jsem se.

„Omlouvám se za potíže. Jsem ráda, že jste přišli." Ujistila jsem je. Kato se usmál a najednou vypadal líp a s tím culíkem o něco dospěleji. Na sobě měli podobné oblečení. Oba měli modré rifle a tenisky bíločerné barvy. Akorát Misaki měl bílé tričko a Kaito tyrkysové bez potisku. Oba na mě teď pozorovali. Kaito pak ke mně nátáhl ruku a Misaki udělal to samé u mé druhé ruky.

„Nenechali bychom vás tam. Zero by nás zabil." Oba se tomu uchechtli. Zero na ně koukal vražedně. Ale potom se začal smát. Nakonec jen pronesl něco ve smyslu pravda pravdoucí. Už byl čas, abych se rozloučila.

„Pozdravujte Kuroseho a vyřiďte mu, že děkuju. Já už budu muset domů, jsem unavená a čeká mě ještě rozhovor s Ryuuem. Takže." Zero se doteď opíral o stenu s rukama v kapsách.