Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Osmnáct - Setkání po týdnu

Po týdnu se mi kotník zlepšil a mohla jsem začít chodit do práce. První týden v práci jsem Zera vůbec nevídala. Nebyl ani ve škole, protože pravděpodobně pracoval dopoledne v kavárně. Vrtalo mi hlavou, proč tak zameškává školu. Bylo to jako by mi chtěl dát šanci se ještě doléčit, přestože už sem kotník rozchodila, a dokonce jsem byla schopná i trénovat a běhat jako před tou nehodou. Zdálo se mi, že od doby, co jsme se potkali v kavárně a zjistili, že spolu pracujeme, se mi začal vyhýbat. Samozřejmě to byly jen mé domněnky, neměla jsem pro to důkazy, ale nemohla jsem si pomoct.

Nemělo by mě to vůbec zajímat, ani v nejmenším. Měla bych být lhostejná k jeho chování. Až bude po našem souboji, už nebude nic, co bychom museli řešit. Snad. Stále mě ovšem zajímalo, co Zera přivedlo ke rvačkám. Nebyla jsem schopná najít ten důvod. Možná to prostě bylo jen to, že chtěl, nebo měl rebelské období a zůstalo mu to. Ale něco mi říkalo, že za tím bude něco víc. Nějaký hlubší význam. Vrtalo mi to hlavou. V průběhu týdne jsem zjistila, že jsem přestala číst tak pravidelně, jako jsem to dělávala. Protože, a to jsem musela uznat, kromě bojového umění jsem jen četla. Byla jsem stoprocentní knihomol. Dokázala jsem číst i den v kuse a najednou jsem za den přečetla snad jen dvě kapitoly a to ještě s odřenýma ušima. Bylo to divné.

Ale taky jsem strávila celkem dost času s Ai a Ryuuem. Ob dva jsme se o Ai dozvěděli hodně věcí a taky docela dost o jejím bratrovi. Konečně jsem plně pochopila, proč po ní Zero tak šel. Její bratr byl lajdák a ještě propadl gamblerství a půjčil si od Zera peníze, které doteď nevrátil a od toho obchodu se neukázal. Ovšem Ai za nic nemohla, a proto na ni nešli tak tvrdě. Tehdy na chodbě Zerovi došla trpělivost, alespoň podle mých předpokladů a Aiina vyprávění, se s ní snažil za jakoukoliv cenu dostat, kde se Ed skrývá. Ona sama, o tom však neměla ani ponětí, protože svého bratra už víc jak měsíc neviděla doma a ani ho nepotkala. A její rodiče se nestarali. Prozatím.

„Bojím se, že už se nevrátí." Obávala se, když jsme seděli venku na dece. Bylo teplo a sluníčko svítilo. Seděli jsme na školním pozemku, kousek od brány, pod velkou třešní. Nic jsme ji na to neodpověděli. Ryuu uvažoval, o tom, že bychom ho mohli nalákat zpátky, ale já to zavrhla. Je to jeho problém a on se vrátí pro další peníze ke svým rodičům. Proti jeho závislosti se dá bojovat jen abstinencí, ale bylo možné, že by to nezvládl. Nechtěla jsem Ai dávat plané naděje. Bylo by to k ničemu.

Proto jsem mlčela. Natáhla jsem se pro mobil, ležící na dece vedle mých nohou, které jsem měla skrčené pod sebou. Podívala jsem se kolik je hodin a urychleně jsem vstala. Bylo kolem tří hodin. Ani ne za půl hodiny jsem měla být na brigádě.

„A sakra! " zaklela jsem nahlas. „Promiňte, ale musím jít na brigádu." omluvila jsem se. Oba dva ke mně vzhlédli a Ai se usmála.

„To je v pohodě. Běž." Pobídla mě. Ryuu kývl. Zdálo se, že se z nich stávají dobří přátelé. Měli si o čem povídat. Měla jsem z nich obou radost. Ryuu totiž nebyl ten typ, co by se bavil s každým, ale s Ai mu to šlo samo od sebe.

„Díky. Mějte se." Popadla jsem své věci a vystřelila jsem k bráně na školní pozemek.

„Ahoj." Uslyšela jsem je za sebou zavolat. Měla jsem štěstí, že vyučování končilo dnes brzy, jinak bych to nestihla, kdybych musela ještě na jednu hodinu.

***

Do práce jsem dorazila včas. U dveří do převlékáren jsem se srazila ze Zerem. Vypadal unaveně. Vlasy měl pocuchané a oči skelné, jako by hodně dlouho nespal. Zamumlal omluvu a ustoupil ze dveří zpátky do místnosti, které obsadil, když vycházel.

„To nic." Řekla jsem a vešla. Teprve jakmile jsem promluvila, všiml si, že jsem to já. Můj pohled putoval k jeho pracovní zástěře a bílé košili, která teď kontrastovala s jeho vlasy. Na sobě měl černé rifle a tenisky stejné barvy. Promnul si ruce a upřel oči do těch mých. Pracovní zástěra mu sahala do půli stehen, byla v hnědé barvě a na sobě měla kávová zrnka a logo kavárny.

„Ahoj." Pozdravil mě.

„Ahoj, Zero." Oplatila jsem mu pozdrav. Potom se mezi námi rozhostilo ticho.

„Myslela jsem, že pracuješ jen dopoledne." Poznamenala jsem po chvíli, abych přerušila ticho.

„Měl jsem, ale zaspal jsem, tak mě Naomi přesunula na odpoledne." Odpověděl mi, přestože jsem nepoložila konkrétní otázku.

„Aha." Lehce jsem se pousmála.

„Když dovolíš, musím jít obsluhovat." Omluvil se mi a zmizel v chodbičce vedoucí do kavárny. Ačkoli už mě nemohl vidět, kývla jsem a šla jsem se obléct. Převlékárna byla zároveň i místnost pro zaměstnance na oběd a svačinu. U zadní stěny naproti dveřím, natřené na zeleno, byly stoly poskládané vedle sebe. Vlevo od nich bylo malé množství skleněných skříněk, které naopak byly popelavě šedé a na zeleném pozadí vynikaly. Taky tam Naomi pořídila dva automaty na oplatky a pití, naproti skříňkám. Vytáhla jsem si klíče z tašky, nohou jsem zabouchla dveře a vydala jsem se ke skříňce, kde jsem měla věci na převlečení a svou zástěru. Skříňka číslo tři, byla úplně nahoře v prvním sloupci skříněk. Dohromady jich bylo pět.

Otevřela jsem ji, převlékla jsem se a rychle ji zavřela. Nakonec jsem se nahlásila Naomi, že už jsem tady a vyrazila jsem obsluhovat hosty v kavárně. Na Zera jsem narazila jen párkrát, ale nepromluvili jsme spolu ani slovo. Byly jsme zaneprázdnění. A tak na to nebyl čas.

--------

Ahoj, Další kapitola je tady. Je to velice nic neříkající kapitola, tak mě nezabijte. Posunula jsem to jen o týden, původně jsem měla v úmyslu časovou osu děje posunout o dva týdny =) No snad to nevadí. Vím , jak se všichni těšíte na prázdniny a že by mohl být čas psát více a častěji, ale jelikož z největší pravděpodobností dělám reparáty, tak se ještě uvidí, kolik času bude.

Děkuju za votes, komentáře a přečtení. Jsem ráda, že se příběh líbí =D

Další část bude snad příští týden.

- Abigail -