Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvacet Sedm - Zase celá pětka

Mei

Bylo celkem samozřejmé, že jsem měla strach, že mě pozná, ale zuřivost ke mně neseděla. Byla jsem ta hodná nevinná bytost. Ale od doby, co jsem znova poznala Hikarua, měla jsem pocit, že zuřivostí puknu. Chtěla jsem se pomstít. Ten pocit byl tak neodbytný, že jsem měla chuť praštit do zdi nebo jít na tréning k bráškovi a trošku se vyřádit. Předpokládala jsem, že tam půjdu o víkendu, už jsem dlouho netrénovala. Kvůli kotníku jsem ani neběhala. Nějaký ten ranní běh by mi pomohl se uklidnit.

„Tím líp pro nás. Nemám náladu vidět ho." Zero sevřel rty do úzké linky. Zatvářil se Podivně sklesle a pak se pousmál. Divná kombinace. Mlčela jsem.

„Chtěl jsi se mnou mluvit jenom kvůli tomu..." nechala jsem větu vyznít do ztracena, protože se k nám začali blížit Misaki a Kaito. Zero se neotáčel. Misaki se pousmál a rozběhl se k němu. Zadívala jsem se mu do tváře těsně předtím, než skočil na Zera a pověsil se mu na záda. Nevarovala jsem ho. Zatvářil se překvapeně a snažil se zátěž setřást. Pak se Misaki začal smát. Kaito to všechno jen pozoroval z bezpečného místa. Za ním se vynořil Kurose a Masato. Misakiho usměvyvý obličej vypadal roztomile. Zavčela jsem na chvíli oči.

„Už budu muset jít." Zamumlala jsem tiše a otočila se k odchodu. Všechny pohledy se stočili ke mně, rozhostilo se ticho. Misaki seskočil se Zera a o krok ustoupil.

„Omlouvám se za vyrušení." Kaito si mě změřil pohledem, který nevydala příjemně. Neměla jsem mu to za zlé, dvakrát to nepěkně schytal. Uniformu měl neupravenou a nenapomínala jsem ho. Tiše jsem se mu zahleděla přímo do očí. Nebojím se.

„Nic se neděje, " vypadlo ze mě. Sáhla jsem do boční kapsy od kraťas, které jsem měla pod sukní a vytáhla jsem mobil. Do začátku hodiny zbývalo deset minut.

„Šlo o brigádu, jsem na odchodu."

Zero jen lehce pokývl. Fajn, to bychom měli. Ještě jednou jsem si je všechny prohlédla. Měla jsem chuť bojovat, ale uvědomila jsem si, že bych se měla omluvit jako slušná holka.

„A Kaito, omlouvám se." Potom jsem se otočila k odchodu. Ještě jsem zahlédla, jak se na Kaitově tváři mihl stín překvapení.

„Uvidíme se v práci." Rozloučila jsem se ze Zerem. „Sbohem." Nemělo by to být řečeno tímhle tonem, plným odevzdanosti. Možná jsem si mohla vyčítat, že jsem se omluvila někomu, kde mě napadl, ale asi to měli v krvi.

„Nebyla to tvoje chyba. Já se měl omluvit." Zavolala za mnou Kaito, když jsem zahnula za roh.

„Měj se Mei." Ozvalo se od misakiho a ještě od ostatních dvou. Zero mlčel. I kdyby to něco znamenalo, neměla jsem čas nad tím uvažovat, protože když jsem došla do třídy na první hodinu uviděla jsem na svém místě sedět Ryuua.

Byl bledý ještě nedoléčený. Musela jsem tvářit hodně překvapeně, protože se usmál a zamával mi.

„Ryuu." Křikla jsem a vyrazila k němu. Byla jsem naštvaná, že tady je. Měl přijít až v pondělí. Pitomec!

„Taky tě rád vidím, Mei." Pozdravil mě, když jsem si sundala batoh ze zad a posadila se. Otočila jsem si židli, abych seděla naproti němu. Na stole měl nachystanou láhev s vodou a věci. Zamračila jsem se na něj.

„Jsem v pořádku." Upozornil mě, když jsem otevřela pusu, abych mu vynadala.

„Vždyť si úplně bledý! " zatvářil se překvapeně.

„Vážně? Ráno v zrcadle to nevypadalo tak hrozně." Zamračila jsem se ještě víc.

„No tak, Mei, budeš mít vrásky, když se budeš tvářit takhle." upozornil mě. Zatvářila jsem se jako kakabus.

„Po škole jdeš okamžitě domů a dva dny budeš ležet, je ti to jasné?! " nařídila jsem mu.

„Rozumím. Splním váš rozkaz, kapitáne." Dokonce si dal ruku k čelu, jako to dělají námořníci nebo vojáci. Vzdal mi hold. Usmála jsem se.

„Fajn."

Víc jsem se tím nezabývala. Měla jsem v úmyslu si dneska číst, ale jelikož přišel i Ryuu do školy, tak jsem mu trošku pomáhala s učivem, aby pochopil, o co přesně jde. Slíbila jsem, že se o víkendu stavím, abych mu pomohla. Jen mi to odkýval. Neoporoval mi ani jednou, měla jsem z toho divný pocit. Ryuu byl opatrný, protože ho šikanovali. Netušila jsem, proč mi tolik věří. Ale byla jsem za to ráda, nikdy bych mu vědomě neublížila. A myslím, že ani Zero ne. Jeho parta taky ne. Měla jsem pocit, že za tím, proč za mnou tehdy přišel, bylo něco jiného, nejen starost o sebe, mě nebo o Ai.

***

Zero

Včera večer, když jsem dorazil domů, mě Hikaru zastavil u pokoje a vrátil mi nůž od krve. Vzal jsem si ho mlčky. Vůbec mě nezajímalo, co se stalo. Nevědomost je někdy lepší, než vědět vše. Měl jsem v úmyslu nůž umýt a vykašlat se na všechno, když se Hikaru zmínil, že se o víkendu zastaví v kavárně za tou pěknou servírkou. Odvrátil jsem pohled. Kdyby jen věděl! Už tehdy jsem věděl, že bych měl o tom, před Mei zmínit a tak jsem na druhý den ráno ve škole poprosil Ai, aby jí vyřídila, že čekám před ošetřovnou. Ovšem nečekal jsem, že se tam objeví i kluci. Mei zareagovala přesně tak jak jsem čekal. Chtěla jít pryč. Ovšem ani v nejmenším, jsem nečekal, že se omluví Kaitovi. Nečekal bych, že to udělá, potom, co se stalo předtím. Přece jen napadli jsme ji, pět na jednu. Kaito to vždycky schytal. Pousmál jsem se a sledoval jsem její záda, dokud nezmizela za rohem. Potom jsem se otočil ke klukům.

„Už to bylo dlouho." Poznamenal jsem. Všichni čtyři ne mě koukali. Misaki se uličnicky pousmál.

„Byl jste přece s Mei u nás." Připomněl mi to. Pokývl jsem hlavou na znamení souhlasu. Kurose se odvrátil a lhostejně pohlédl za sebe. Potom svůj pohled upřel zpátky ke mně.

„Měl jsi nás taky pozvat. Byl tam přece i Kaito." Masato se zatvářil ublíženě. „Jsme přece jedna parta."

„Bylo to narychlo, z důvodu, který vám možná někdy sdělím." Prozatím bylo lepší to nevysvětlovat. Přece jen byla to Meina věc, pokud by se chtěla nějak svěřit někomu jinému, budiž, ale nebylo to moje rozhodnutí.

„Mei...byla potlučená, viď? Poprali jste se? " Misakiho otázky byly vždy celkem trefné, ale tentokrát jsme se nepoprali. Prostě jsem ji jen shodil já. Měla jen pár škrábanců.

„Bylo to jen pár škrábanců." Pousmál jsem se, když jsem si vybavil scénu z koupelny.

„Je to Meina věc, pokud vás to zajímá, můžete se zeptat jí." Uzavřel jsem tuhle konverzaci.

„Fajn, chápeme to." Přitakal Kaito. Ještě stále se tvářil poněkud překvapeně.

„Tak když už jsme v tom, co takhle to nějak po škole oslavit. Přece jen, celkem dlouho jsme se takhle nesešli. A dneska doufám nikdo nic nemá?" navrhl Kurose. Měl nepřítomný výraz, jako by nad něčím přemýšlel. Zajímalo by mě nad čím.

„Byl bych pro, ale mám práci."

„Tak zítra? " zeptal se Misaki. Pokrčil jsem rameny. Zítra jsem nic neměl. A docela by bylo Fajn vypadnout z domu, alespoň na čas.

„Jasně."

Zazvonilo. Trhl jsem sebou. Úplně jsem ztratil pojem o čase, když jsem tady čekal.

Ahoj =) Trošku delší kapitola se mi snad povedla. Přeju pěkné čtení. A hodně štěstí ve škole =D

A dáky za všechno =)