Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Sedm - Klid před bouří

Mei

Stála jsem před školní budovou a pohledem jsem hledala, jestli není poblíž Zero nebo někdo jiný, naštěstí nebyl, vypadalo to spíše na to, že nikdo z nich do školy moc nespěchá. Dobře pro mě, alespoň jsem se vyhnula konfrontaci hned na začátku. Ovšem věděla jsem, že to není konec.

Po asi další minutě kontrolování prostoru jsem ještě nechala pár lidí projít dveřmi, než se u nich objevila Ai, kterou jsem poznala včera. Mávla jsem na ni a ona se zastavila a podržela mi dveře, abych konečně mohla projít. Dokonce si toho všimli i ostatní, mé nadměrně tlusté ponožky, za kterou se skrývalo obinadlo.  Někdy jsem žasla nad tím, jak můžou být spolužáci natolik neohleduplní, že by mi na tu nohu klidně šlápli, jen aby mohli projít dveřmi dříve, než já, i když nebyl vůbec žádný důvod, aby to dělali.  Nebyl důvod spěchat, když hodina začínala až v osm a bylo teprve tří čtvrtě.

Prošla jsem dveřmi a zamířila jsem k šatně, která byla naštěstí otevřená a k tomu ještě poloprázdná. Přezula jsem se a upravila jsem si uniformu, kterou jsem ráno musela vyměnit za jinou.  U téhle uniformy mi sukně byla o něco kratší, než měla být. Koneckonců byla to starší uniforma, ale bylo mi to jedno.  Pro dnešek si to můžu dovolit. Nehodlám dát Ryuuovi jakýkoli důvod, aby se o mě musel starat. Hlavně doufám, že se jim vyhne. Problémům se Zerovou partou.

Popadla jsem tašku s učebnicemi a zamířila jsem na první hodinu. Měli jsme angličtinu. Takže jsem prošla kolem učebny matiky pro třeťáky a došla jsem k učebnám jazyků. Byli to jediné společné učebny, které žáci měli. Nejčastěji tam lidi pod lavicí nebo dokonce na lavici nechávali vzkazy.

Většinou zaláskované.  Někdy mi z toho cukrování bylo špatně. Když jsem došla ke dveřím, zkusmo jsem vzala za kliku. Byli otevřené, což mě překvapilo, většinou jsou tyhle učebny otevřené až pět minut před zvoněním. Povzdechla jsem si a dobelhala jsem se ke své lavici, kde jsem si nachystala věci.

Potom jsem si vytáhla rozečtenou knihu a začala jsem si číst. Úplně to zabilo těch necelých dvanáct minut, co mi zbývali do zvonění. Jakmile se ozval hlasitý zvuk zvonku, dovnitř se nahrnuli mí spolužáci, včetně Ryuua a Ai. Ai se posadila do přední lavice a Ryuu si sedl vedle mě. Hned po naší třídě, která zaplnila polovinu lavic, co tady byla, mě překvapil příchod dalších lidí. Oni tu neměli, co dělat. Vesměs to vypadalo na třeťáky.

Sice jsme byli rozdělení na jazyky na dvě poloviny, ale třeťáci s námi žádné hodiny neměli, proto mě to tolik překvapilo. Ještě více mě, ale ochromilo, když do třídy vešel i černovlasý, otráveně vypadající Zero a za ním hnědovlasý usměvavý Misaki. Za nimi se do třídy dostavil i náš učitel. Všichni jsme se postavili na pozdrav. A potom si zase sedli.

„Dobrý den, druháci, dnes je zvláštní den. Naše skupina a i vedlejší si mezi sebe bere dnes třeťáky. Třeťáci dnes mají testy a proto je nezbytné je napsat, co nejdříve, proto dnes dostanete samostatnou práci, kterou v tichosti vyplníte a odevzdáte mi ji nejpozději do zítřejší hodiny." Odkašlal si. 

„Rozumíme si? " zeptal se učitel.

„Ano, pane učiteli." Odpověděli všichni druháci jako cvičené opičky ve stejný čas.

„Dobře. Pokyny vám napíši na tabuli." Oznámil nám a otočil se. Zatímco psal na tabuli, Ryuu mi poslal papírek složená do obdélníčku, ve stejnou chvíli mi, ale na stole přistál papírek ze zadních lavic.

První jsem do ruky vzala obdélníček.

Ahojky, nevíš, co se to děje? Stálo tam. Zamračila jsem se. O nějakých testech jsem neměla ani ponětí.

Ahoj. Ne a ty? Poslala jsem Ryuuovi obdélníček zpátky. Teprve až potom jsem sáhla po skrčené kuličce z čtverečkovaného papíru. Předtím jsem si té drobnosti ani nevšimla. Rozbalila jsem ji a zůstala jsem zírat na celkem úhledný rukopis.

Nezapomeň, dneska po škole. Zero.

Ušklíbla jsem se a ohlédla se dozadu. Zero s Misakim seděli o dvě lavice dál za mnou a Ryuuem. Zero se usmíval samolibým úsměvem. Stočila jsem pohled zpátky k papíru a popadla jsem černou propisku.

Na to zapomeň. Nemám na to čas.

Skrčila jsem papírek a hodila mu ho zpět. Sledovala jsem ho, jak dopadl na jeho lavici a on ho popadl a rozbalil. Úsměv, který měl na rtech, zamrzl, když si to přečetl. Rychle jsem se otočila zpět. Ale jeho pohled se mi zavrtal do zátylku. Ticho před bouří. Pomyslela jsem si náhle. Protože jsem ho právě vyprovokovala. Znova.Tohle určitě bude mít nějaké následky.

Tak a je tady další díl. Omlouvám se, ale je opět bez obrázku. I když jsem to slibovala, ale nebojte, přidám sem vzhled další postavy, až se objeví. Mělo by to být v další části. Trošku jsem se sekla.

Jinak děkuji za komentáře, hlasování a za ten čas, který si najdete, abyste to četli.

- Abigail -