Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Třicet - U Mei doma

Zero

Kdybych byl tušil, že se na ní únava tak podepíše, v práci bych ji omluvil. Třeba by se potom vyspala u Ryuua. Ale netušil jsem to a tak jsem i teď nesl v náručí a přemýšlel, kam ji mám odnést. První nápad byl k nám, ale nemohl jsem. Už jen kvůli Hikaruovi a navíc, asi by nebyla nadšená. Rozhodl jsem se, že ji zanesu domů. Ale ani tohle vlastně nebylo to první, na co jsem pomyslel. Byl to ten majetnický pocit, že s ním ji nikam nepustím. A možná jsem byl trošku naštvaný. Mělo by mi to být jedno. Asi bych se do toho neměl plést, ale věděl jsem, co má Hikaru v plánu. Chtěl Mei jen do postele. Zdálo se, že Mei to věděla taky. Proč by jinak odmítla? Pokud by odmítla.

Zavrtěl jsem hlavou a vyrazil jsem k nim domů. Je dost možné, že někdo bude doma a pomůže mi. Rychle jsem prošel parkem, zatímco se mi kolébala v náručí. Než jsme dorazili k ní, párkrát něco zamumlala ze spaní. Nerozuměl jsem ji dostatečně na to, abych si z toho něco odvodil. Když jsem dorazil k jejich domu, začal jsem hledat jejich jméno na zvonku. Trvalo mi to až moc dlouho, ale v tomhle jsem nikdy nebyl moc dobrý. Ha, alespoň, že si to umíš přiznat! Pomyslel jsem si sám pro sebe.

Po chvíli jsem to konečně našel a zazvonil. Ve zvonku se ozval hlubší hlas. Asi zkreslený reproduktorem. Teď jsem tomu nepřikládal přílišnou pozornost.

„Dobrý den, kdo je tam? " Na chvíli jsem nad tou otázkou uvažoval. Nemohl jsem si pomoct.

„Dobrý den," pronesl jsem nakonec a nadechl se.

„Jmenuju se Zero a nesu Mei usnula v práci." Odpověděl jsem na ni. Na chvíli se rozhostilo ticho. Vlastně ne úplné. Šum reproduktoru a okolí mě bil do uší, ale dalo by se to považovat za ticho.

„Fajn, dojdu pro ni dolů." Pak se ozvalo zachrčení a šumivý zvuk se rozplynul. Usmál jsem se. Neměl bych být nervózní. Teď ji tady předám jako kamarád a půjdu dál. Možná bych měl jít Hikaruovi vzkázat do očí, že Mei nemá čas nikdy. Jenže do Kouzla Nesmrtelnosti se mi zrovna dvakrát nechtělo.

Po pár minutách jsem zaslechl rychlý běh po schodech. Ustoupil jsem i s Mei o krok dozadu a přesně v tu chvíli se dveře rozletěly na stranu. Ve dveřích stála starší Meina verze, až na to, že to byl kluk, ale stejně si byli strašně podobní. Alespoň mě to tak přišlo. Chvíli jsem na něj doslova jen zíral. I on si mě prohlížel stále dokola. Nakonec pootevřel ústa.

„Páni, ty máš černé oči." Prostě to z něj jen tak vypadlo. Nevím proč, ale najednou jsem se začal smát.

„Tak...tohle se mi ještě nestalo." Chytil jsem Mei pevněji a radši se přestal smát. Málem mi při to m smíchu vypadla z náručí. Trošku se zavrtěla a opřela si hlavu o mé rameno. Spokojeně se usmála.

Její bratr, to jsem jen hádal, se na nás chvíli zkoumavě koukal. Potom natáhl ruku a vzal si ode mě batoh. Čekal jsem, že si vezme spíš Mei. Na můj tázavý výraz prohlásil, že by se jen probudila a to by bylo k ničemu, když usnula. Nejspíš měla lehký spánek.

Podržel mi dveře a pokynul mi, abych vešel. Když jsem se protáhl dveřmi, zavřel za námi a obešel mě.

„Mé jméno je Takahiro." Představil se, pak se vydal nahoru po schodech. Mlčky jsem ho následoval.

***

I kdybych měl v plánu jít ji doprovodit až nahoru, nebýt jejího bratra, neudělal bych to. Šel jsem opatrně a sledoval přitom jeho záda. Když jsme dorazili ke dveřím a on mě vpustil dovnitř, jen jsem se zeptal, kam ji mám položit. Řekl jen: „Její pokoj je nahoru po schodech, prostřední zavřené dveře. Klíček je za obrázkem vlevo od nich." To byly jeho jediné instrukce.

„Jo a nemusíš se teď zouvat, pak se zuj. A dáš si něco? " vlastně to bylo jen zdvořilostní kazání. A taky to jak se zeptal. Netuším proč, ale znělo mi to upřímně.

„ Možná by stačila voda." Usmál se na mě a pak kývl. Jeho nadšení jsem v první chvíli nechápal. Při konci už celkem jo. Odnesl jsem Měi nahoru k pokoji. Našel jsem klíče. Její pokoj vůbec neměl holčičí nádech, což mě příjemně překvapilo. Postel byla naproti stolu, který byl pod oknem. Skříň byla vedle stolu a na stole leželi v kupce knížky. Na vrchu rozečtená. Byl tu celkem pořádek. Měla tady i koberec. Nic z toho nehlásalo, že by to mělo být holčíčí. Nábytek měl buď hnědou, nebo bílou barvu. ŽÁDNÉ ZÁVĚSY. Koberec byl zašedlý, ale původně byl asi bílý. Ani jsem to nečekal. Popravdě, čekal jsem polo holčičí pokoj nebo něco podobného studijnímu, ale bylo to prostě, normální? Možná tak se to dalo nazvat. Zamířil jsem k posteli. Položil jsem Mei opatrně do rozestlané postele. Otočila se na bok a tentokrát zamumlala něco o tom, že je jí zima. Přikryl jsem ji a na chvíli se sednul na okraj postele.

„Dobrou noc." Popřál jsem si. Měl jsem hrozné nutkání pohladit ji po tváři a tak jsem to prostě udělal. Prstem jsem ji jemně přejel po tváři. Nakonec jsem se došel dolů přezout a vrazil boty do botníku. Nechtěl jsem být nepořádný u cizích na návštěvě. Přemýšlel jsem, kam bych mě jít. Od schodů se táhly dvě chodby. Jedna vedla asi do obýváku, druhá do kuchyně. Vybral jsem si tu první a doufal, že moje dedukce byla správná.

Vešel jsem dovnitř do menší místnosti. Linka se táhla od jedné zdi ke druhé v kvádrové místnosti. Kromě oken, byly nad ní v řadě za sebou i skříňky a jídelní stůl naproti. Zarazil jsem se ve dveřích. Takahiro se ochomýtal kolem linky a něco tam chystal. Na stole stála jedna s sklenice s vodou a hrnek s čajem. Aniž by se Takahiro otočil, pobídl mě, ať si jdu sednout. Udělala jsem to. Netušil jsem proč, ale někoho mi hrozně připomínal. Ale nemohl jsem si vzpomenout, kdo to byl. Kiyoshi Takahiro. Ať jsem napínal mozek, jak jsem chtěl, nic z toho nevzešlo. Zamračil jsem se a potom jsem se napil vody. Takahiro si umyl ruce a došel ke stolu s mističkou nějakého ovoce, myslím, že to byla hruška. Posadil se naproti mně.

„Takže, odkud se znáte s mou sestrou? " zeptal se nenuceně. Na chvíli jsem se zarazil a potom jsem postavil sklenici zpátky.

„Potkali jsme se ve škole." Odpověděl jsem napjatě. Neměl bych tu zůstávat. Zvedl jsem se.

„Jen klidně zůstaň. Jen jsem měl pocit, že tě odněkud znám, ale tvoje jméno nesedí, takže to asi nebudeš ty." Rozpačitě se poškrábal ve vlasech. A usmál se. Jeho úsměv byl přívětivý a nevyl příliš nucený.

„Jo jmenuju se Zero."

„Takže, Zero, máš bratra? " Najednou mi došlo, kdo to je. Takahiro. Kiyoshi. Učil mě sebeobranu, nebo spíš její ekvivalent. Musel jsem se zatvářit překvapeně, protože i on se zatvářil tak jakoby mě poznával.

„Kiyoshi Takahiro, chodíš vyučovat sebeobranu, že jo? " vypálil jsem na něj. Najednou se pousmál.

„Zero, ty jsi ke mně chodil." Kývl jsem. To s těma očima udělal už předtím.

„Rozumím, odpovíš mi na otázku? "

„Ano mám bratra." Řekl jsem bez zaváhání. Slovo bratr znělo z mých úst znechuceně. Zdálo se, že si toho všiml.

„Zdá se, že ho nemáš moc v lásce. Asi bych ti jednu vrazil, kdyby to tak nebylo." Jeho výrazu byl mrazivý, přejel mi mráz po zádech.

„Můj bratr by sem nepřišel. Nechal by ji tak." Moje slovazněla chladně, byl jsem si toho vědom, ale přesně tak to bylo. Žádné růžovébrýle, které by mi zakrývaly výhled. Už nejsem dítě. Už dlouho ne. Zažil jsem si toho dost. Mei natom byla hůř, protože z jeho strany zažila jen šikanu. Věřím, že ji to ještě stále trápí. Zajímalo by mě, jestli na to zvládne

Ahoj :D Tak a další kapitola je zde.Přeji pěkné počtení, co se týká další části, doháním to i za minulý víkend, tak by měla být nejpozději v neděli ještě jedna kapitola A pokud nebude nejspíš bude v pondělí, doufám. Díky za komentáře a za to čekání =) A taky za vote a tak dále =) Taky tam máte písničku, kdyby jste chtěli něco poslouchat nebo eventuelně něco jiného.

- Abigail -