Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvacet Jedna - On si mě nepamatuje?

Mei

Další den jsem šla do školy jako obvykle. Když jsem dorazila k hlavnímu vchodu, bylo tam celkem dost lidí, kteří se cpali dovnitř. A právě proto jsem se zastavila několik metrů vlevo od dveří. Měla jsem v úmyslu počkat, až všichni vejdou dovnitř. Nechtěla jsem se tam cpát s nimi. Čekala jsem tam asi pět minut, než dav studentů vyplivl Ai. Bylo to od nich celkem hrubé, zajímalo mě, který pitomec do ní takhle strčil.

Černovláska o mně napoprvé jen zavadila pohledem, ohlédla se za sebe a potom se otočila zpět k mě maličkosti. Bylo to až komické, jak se na mě zahleděla a chvíli na mě jen koukala. Přitom už jsme se znali alespoň týden. Usmála jsem se na ni a zamávala, ať jde ke mně. Udělala to. Vlastně jsem ji tak trochu zvala do bezpečí, ovšem měla jsem starost o Ryuua, který určitě vězel někde v tom davu zuřivých studentů. Nechápala jsem, proč se za každou cenu musí dostat do školy, možná kdyby chvíli počkali, až otevřou i ty druhé dveře, před kterými jsem stála, nebylo by to třeba. I když, možná by to přece jen dopadlo stejně s oběma dveřmi.

Zamyslela jsem se tak, že jsem si ani nevšimla, že už je Ai u mě.

„Ahoj." Pozdravila mě. Kývla jsem.

„Ahoj, Ai." Otočila jsem se k ní s úsměvem.

„Neviděla si Ryuua? Vždycky tady bývá ještě před tímhle." Zeptala jsem se. Byla to pravda, vždycky tady byl první. Byla jsem celkem překvapená, když se tady najednou neobjevil. Myslela jsem, že by se mohl zdržet a někde se ztratit v davu.

„Neviděla, promiň." Hned potom, co mi odpověděla, mi zavibroval mobil. Sáhla jsem pro něj do tašky. Odemkla jsem displej a zjistila jsem, že mi přišla zpráva.

Jsem nachlazený, zůstávám doma. – Ryuu

Jakmile jsem si ji přečetla, hned jsem odpověděla: Fajn, po škole se stavím s učivem.

Neodepsal mi ani po dvou minutách a tak jsem displej zamkla a mobil schovala do kapsy. Mezitím se jedna s uklízeček vrhla ke dveřím a otevřela i druhé dveře. Kterými jsme s Ai hbitě prošli a zamířili k šatnám. 3li jsme z druhé strany, abychom se vyhnuly davu spolužáků, který se tam vehnal prvními dveřmi. Ještě, než jsme zašli za roh, zahlédla jsem, jak Zero a ostatní čtyři kluci míří k druhým dveřím a vcházejí jimi. Pokývala jsem hlavou a rychle se odvrátila, dokud jsme za roh opravdu nezašli úplně.

V šatně jsme se převlékly a společně zamířily na hodinu, aniž bychom kluky potkaly na chodbách. První hodina byl jazyk. Ovšem já jsem nebyla schopná dávat pozor a podobně to probíhalo i v dalších hodinách. Ačkoli bylo školní dopoledne normální, žádné odplaty ani rvačky. Prostě klidný den. S Ai jsme se celkem pobavily, ale nikdy ne moc dlouho, protože někam vždycky odběhla. Nevadilo mi to. Alespoň jsem si mohla číst. Po škole jsem zamířila k Ryuuovi, a dala jsem mu věci do školy. Poděkoval mi a rozloučili jsme se, protože jsem musela do práce.

Dorazila jsem tam včas. Bála jsem se, abych nepřišla pozdě. Cestou dozadu jsem se minula se Zerem, ale nijak zvlášť jsem to neřešila, alespoň do doby, než jsem zahlédla jeden z mých dnešních stolů. Seděl tam Hikaru. Kousla jsem se do rtu. Osude, to mi snad děláš schválně! Zabědovala jsem v duchu a rychle se šla převléct. Musela jsem to zvládnout, už přece nejsem tak bezmocná, navíc, tady si vyskakovat nebude. Uklidňovala jsem se těmi slovy. Musela jsem se přesvědčit, aby se mi netřásly ruce. Vzpomněla jsem si, jak mi ublížil, stiskla ruku v pěst. Potom jsem popadla úzký bloček s logem kavárny a propisku. Vyšla jsem ven s místnosti pro zaměstnance a vydala jsem se přes pult k Hikaruově stolu. 3La jsem vyrovnaným krokem, ačkoli to uvnitř mě tolik vřelo, že by se tam daly vařit párky.