Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Třicet osm - Miluju tě.

Zero

Popravdě mě hodně překvapilo, jak mu svá slova Mei vyřkla přímo do obličeje s tím ledově klidným výrazem. Viděl jsem, jak se hroutí, dokonce jsem viděl i to, jak moc se na ní podepsalo to, že jí ublížil. Možná proto mě to překvapilo. Nechtěl jsem tím poznamenat, že by se před ním měla kroutit a choulit a brečet jako o život. Jen jsem nečekal, že se s tím tak snadno smíří. Ale z pohledu mého bratra jsem měl stejně dobrý pocit, jaký vyzařoval Mei z obličeje.

Vycházeli jsme z baru ven s bradami pěkně vystrčenými vpřed. Zdálo se, že i Ai se vrátila část její sebejistoty, protože jakmile jsme vyšli ven, odpoutala se od Misakiho, který ji podpíral a došla k Mei. Opatrně se dotkla její ho ramene. Mei šla vpředu, jak by nás chtěla vyvést ven. Podle její stále napjaté chůze jsem, ale poznal, že je otřesená, i když na tom byla dobře. Všiml jsem se, že kluci se mi postavili po boku. Rozdělili jsme se, ale dav před námi na nás hleděl a ustupoval nám. Nevím, jestli proto, že nás znali, nebo proto, že Mei vyhrála. Každopádně nás pouštěli vpřed. Někteří s obdivnými pohledy jiný se strachem v očích a ti ostatní s nenávistí jim vlastní. Ale poprvé za celou dobu, co jsem pro bratra hrál roli v těchto nesmyslných zápasech, jsem se cítil dobře a osvobozeně.

A líbilo se mi to. Mei byla od krve, nejen svojí, ale taky od té Hikaruovy a Ainy. Byl jsem si jistý, že je v pořádku a kromě dvou řezných ran není vážněji zraněná.

Ovšem, i přesto bych jí byl vzal někam pryč a ošetřil ji. Misaki jako by mi četl myšlenky mi položil ruku na rameno.

„Vypadají v pořádku." řekl něžně. „Myslím, že jsou obě rády, že to nebyl Ryuu, kdo tady skončil. Podíval jsem se na něj a zjistil jsem, že se usmívá. Byl potlučený, ale zdál se být v dobré kondici. Ani jeden z party neuměl to, co já, ale uměli se prát poměrně dobře. Byl jsem rád, že s toho vyvázli dobře. Přece jen jsem je měl vést. Když mi Kurose tehdy předával velení, řekl mi, že nejsme jen skupina. Věděl jsem to už od začátku. Výtečně spolu vycházeli. Nebyli to mí poskoci. A víte co? Bylo to super! Usmál jsem se na Misakiho.

„Samozřejmě. Bylo by to pro ně mnohem bolestivější." Misaki se na mě ohlédl. Doteď pozoroval Mei s Ai, jak si povídají. Obě vypadali napjatě, ale stále kráčeli dál. Ai se držela za ruku, měla vykloubené zápěstí. Nejspíš se bránila. Mein pohled se zdál starostlivý, myslím, že ji chtěla, co nejdříve dostat do nemocnice. To jsem byl schopný akceptovat. Ale nedokázal jsem si představit, že bych tam dovezl i Mei. Chtěl jsem s ní tak moc mluvit až to hezké nebylo. Když jsem šel zadem a prodíral jsem se davem zpoceným a rozjařených lidí, měl jsem neutichající pocit, že se udusím a nedokážu to. Sevřelo se mi přitom srdce. Protože, i kdyby mě nemilovala, co kdyby kývla na Hikaruovu nabídku. Zmizela by mi. Už bych ji nikdy neviděl. Nedokázal bych ji říct, že jsem se do ní zamiloval. V tu chvíli mě ten pocit neochvějně ničil. Nevýslovně jsem panikařil, ale nakonec jsem dorazil včas. Byla to taková úleva.

„Jo, to bylo. Mei by si to dával za vinu ještě více. Slíbila přece, že ho ochrání, ne? Alespoň jsem měl ten pocit, když jsem viděl, jak se zachovala, když jsme řešili problém s Ai. Přece jen i on byl naše oběť na moment." Odvětil. Díval se mi upřeně do očí. Přistihl jsem se přitom, že přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych je nepoznal. Divné. Můj život by se stal hrozně prázdným.

„Jo. Lituju toho, že jsem na ni tak tlačil." Zadíval jsem se na Ai. Kurose si odkašlal.

„Ehm...Jen. Smím mít jednu otázku? " pronesl to na můj dojem až moc teatrálně. Stočily se k němu tři pohledy.

„Jo." Souhlasil jsem. Zajímalo mě, na co se chtěl zeptat.

„Proč Masato zůstal venku? " ta otázka mě zaskočila. Nečekal jsem to zrovna od Kuroseho. Ale uvažoval jsem nad tím sotva minutu.