Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvacet Tři - Nejlepší řešení problému? Rozhodně ignorovat!

Mei

Bože můj! Nepočítala jsem s tím, že by něco takového udělala. Téměř celoucestu domů jsem běžela. Jak si to mohldovolit, pitomec! Vážně jsem měla chuť ho kopnout, ale překvapil mě. Určitějsem musela pořádně zrudnout, ale bylo to jen překvapením. Určitě jen tím.Vůbec nic to neznamenalo.

Proč se tím sakra vůbec zabývám. Proběhla jsem kolem parku. Myslím, že jsem ještě zrychlila, když jsem si uvědomila, že by tam mohl ještě být Hikaru. A i kdyby mě sledoval až domů, co by asi udělal? Bylo na řadě, abych se přestala chovat tak hystericky a nakopala ho už do toho jeho blbýho obličeje.

Těsně před vchodem jsem se zarazila. Vytáhla jsem klíče s tašky a odemkla jsem si. Přitom jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli mě i v mé rychlosti někdo nesledoval.

Nikdo za mnou nešel. Prudce jsem se nadechla a na chvíli zadržela dech. Chvíli jsem počkala, tváře jsem musela mít až komicky nafouknuté. Vzpomněla jsem si na to, jak mě Zero políbil a prudce vydechla. Musela jsem na to zapomenout. A taky jsem se mu musela vyhnout, i když v práci asi nebudu moct, ve škole bych to zvládnout mohla.

Otevřela jsem dveře a po schodech jsem vyběhla nahoru k našemu bytu. Odemkla jsem si a prudce rozrazila dveře. Vyzula jsem se a i s věcmi jsem se vydala do svého pokoje. Bylo mi jedno, že je máma doma. Neměla jsem na hádky s ní vůbec žádnou náladu. Jakmile jsem vešla do svého pokoje, byl uklizený, asi to udělal bráška, hodila jsem věci na stůl a popadla jsem rozečtenou knížku. Začetla jsem se do ní celkem rychle. Ale mělo to háček, nemohla jsem se soustředit. Pitomej Zero! Zanadávala jsem v duchu, když jsem si tu scénu představila místo noční můry od Jenny, hlavní hrdinky. Nakonec se mi povedlo se začíst. Bylo to pro mě osvobozující, přece jen myslet stále na stejného člověka a číst stejnou scénu je vyčerpávající.

Druhý den ráno jsem vstala o hodně dřív, než obvykle, vlastně jsem si ani nepamatovala, kdy jsem usnula. Nebyla jsem se ani umýt a knížka mi stále ležela na klíně. Záda jsem měla ztuhlé a bolely mě z nepohodlné polohy.Opatrně jsem zavřela knihu se záložkou na stránce, kde jsem skončila a vstala jsem. Z kapsy jsem si vytáhla mobil a šla jsem se umýt. Sebou jsem si vzala čisté věci.

Po blahodárné sprše jsem si nachystala věci a šla jsem do školy.Byla jsem tam nejméně hodinu před otevíráním dveří, ale pustili mě dovnitř. Počasí dneska mělo být pěkné, ale ráno byla kosa. Seděla jsem na lavičce s jednou nohou přes druhou a tou, která byla vespod, jsem klepala o zem. Nárt mi dopadal na zem a vydával nekonečný třaskavý zvuk. Čekala jsem na to, až přijde alespoň Yui. Hodinu jsem takhle seděla, než se objevila první osoba. Pohlédla jsem na ni a zjistila jsem, že to byl Misaki ze Zerovy party. Blesku rychle jsem vstala z lavičky v hale, kterou se drali studenti po ránu, a vydala jsem se ke dveřím vpravo.

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Na rukách se mi objevila husí kůže, když se mi vybavilo, co se stalo u nich doma. Byl to jen polibek na rty, nic víc, ale stejně jsem se jim všem chtěla vyhnout a ignorovat to. Jenže ten obraz plul stále v mých myšlenkách, zrovna když jsem to nejvíc nechtěla. Jak si to mohl dovolit. Měli bychom se nesnášet. V druhé řadě, jak já jsem to vůbec mohla dovolit. Zavrčela jsem a zavrtěla jsem hlavou, ž mi culík fackoval krk. Potom jsem se posadila na kachličky před šatnami a čekala jsem. Výjimečně mě pustili dovnitř, kvůli zimně, protože tam byla ta hodnější paní. Měla jsem štěstí, že jsem tu byla dřív, za chvíli jí totiž má vystřídat jiná žena, aby si mohla dát na chvíli pauzu.

Čekala jsem, dokud se vše nezaplnilo studenty, potom jsem se přezula a šla jsem v uniformě do třídy i s taškou učebnic. Knížku jsem si dneska zapomněla. Ale nevadilo mi to. Prostě jsem si zkusmo psala vlastní příběhy. Kdykoliv jsem uviděla na chodbě partu pěti lidí, paranoidně jsem se schovala za roh, abych se jim vyhnula. Až tak jsem z toho polibku byla rozhozená, tohle se mi nestalo ani u Hikarua a to mě znásilnil. Po tom jsem se cítila jen prázdná a bez emocí. Bez zájmu o cokoliv. Táta mi do nemocnice donesl knihy, ale neměla jsem chuť ani číst a pak jsem se vrátila a začala se učit jak se bránit a bojovat. Jak jsem se proboha dostala až sem?

Celý zbývající den jsem se všem kromě Yui vyhýbala. Na Hikarua jsem vzpomínat vůbec nechtěla a byla jsem z toho celá na větvi- Kdykoliv jsem zahlédla Zera odvrátila jsem hlavu a vlasy mi zakryly tvář. Uměla jsem lidi ignorovat jedině tím, že jsem se jim vyhýbala. Na konci dne jsem se vrátila domů. Yui se mě po cestě, kdy mě doprovázela, protože jsem nechtěla riskovat, že se v parku objeví Hikaru, ani toho jsem nechtěla vidět, vyptávala, co se děje, protože mé reakce nechápala, tak jsem ji řekla, že jsem jen unavená a ještě se musím učit a že je to děsná otrava. Nechala to být, a jakmile mě doprovodila až ke vchodu a rozloučili jsme se, vydala se taky domů.

Já jsem si doma lehla do postele v pokoji, zavřela jsem se a celý zbytek de jsem se učila, spala nebo si četla.

Tak jsem zpět z tábora a kapitola je taky zde. Je taková lážo mplážo, ale jsem unavená a celkem je mi i horko a nechce se mi, ta nejhorší kombinace všech dob. 

Díky za komentáře a přečetení, jsem ráda, že se vám to líbilo, proto tuhůle kapitolu, sveřuji čtenáčům, téhle povídky, nebudu vás vypisovat, ale všichni, co to čtete, tahle kapitola je věnováná vám. 

Díky a ahoj u další části =D 

Ps?:V záhlaví bude taková celkem depresivní písnička, ale zpívali jsme ji na táboře =D Vůbec k příběhu nezapadá, ale komu to vadí, mě ne=)

- Abigail -