Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Čtrnáct - Ahoj, jsem Ryuuova sestra.

Když jsem dorazila k Ryuuovu paneláku na moment jsem se zarazila. Opravdu chci zameškat jeden den ve škole? Můj pohled putoval k nohám. Sama pro sebe jsem si kývla na souhlas. Potom jsem vzhlédla. Ryuuův panelák byl jeden z těch, které byli až příšerně barevné, a k tomu k sobě ty barvy vůbec neladili. Měla jsem chuť poslat stížnost, ale nakonec jsem si uvědomila, že to vůbec nebyla má věc a nikdy nebude. Udělala jsem jen pár kroků vpřed a ocitla jsem se u zvonku. Opatrně jsem zazvonila a čekala, dokud se neozvalo bzučení. Potom jsem si otevřela dveře a vydala jsem se nahoru do prvního patra k výtahu. Nakonec jsem vyjela nahoru a zaklepala.

Dveře se otevřely téměř ihned. Ryuu v nich stál už oblečený s batohem na zádech. Pousmála jsem se na něj. Nebyla jsem si jistá, jestli dělám dobře, že ho nechávám jít samotnou. Pochyby mě žraly zevnitř.

„Ahoj." Pozdravila jsem ho.

„Ahoj." Řekl. Ustoupil ze dveří a nechal mě projít dovnitř. Teprve až, když jsem si zouvala boty, on si své obouval.

„Ve škole tě omluvím, řeknu, že ti bylo špatně." Oznámil mi, když se natahoval pro klíče od bytu. Kývla jsem.

„Děkuju ti."

„To nic, ty už si pro mě udělala víc věcí, než dokážu spočítat." Mávl rukou. Natáhla jsem k němu ruku a jemně jsem ho pohladila po vlasech.

„Jsi si jistý, že to zvládneš? " zeptala jsem se.

„Jo, třeťáci dnes mají exkurzi. Budu v pohodě." Znova jsem je kývla. Do očí mi spadla ofina, která se mi jako tradičně uvolnila z drdolu.

„Stejně díky." Neodpustila jsem si poznámku. Ryuu se pousmál.

„Měj se." Popřál mi.

„I ty. Užij si školu." Popřála jsem mu na oplátku. Věnoval mi už jen jeden pohled a pak zmizel za dveřmi. Sundala jsem si i bundu a pověsila jsem ho na dřevěný věšák za vchodovými dveřmi, hned nad botníkem, do kterého jsem uklidila boty.

Potom jsem se vydala do Ryuuova pokoje. Byla to hned první místnost po obýváku, který postrádal dveře, takže byl rovně průchozí. Přešla jsem tedy obývák a zapadala do jeho pokoje. Tam jsem si sundala tašku a pohodila ji na zem u stěny. Bylo to celkem nezdvořilé, ale věděla jsem, že mu to nebude vadit. Už to byl měsíc, co jsem u něj byla naposledy, ale přesto jsem si pamatovala, jeho malý útulně vybavený pokoj, který vedl dál do ložnice jeho rodičů. Původně to bylo také průchozí, ale jakmile se tu nastěhovali jeho věci, upustilo se od toho a do východů se daly dveře. Alespoň teď mám trochu soukromí, než se vrátí Ryuu. Rozhlédnu se po jeho pokoji, mě dobře známému. Postel je vlevo od dveří a vyplňuje prostor mezi skříní vedle dveří do ložnice rodičů, které stojí naproti vchodu do Ryuuova pokoje a zdí. Potom tam má ještě stůl vedle skříně opět naproti mně. Nic víc, ale stačí mu to. Vzhledem k tomu, jak malé postavy je to ani nevadí. Postel, kterou pokrývá modré povlečení, má perfektně ustlanou. Dalo se to od něj čekat. A věci na stole, učebnice, pár knížek na čtení a lampičku má úsporně uspořádány vedle sebe. Je to přesně tak jako když jsem tady byla před měsícem. Někdy mi připadá, že na to jaký bývá Ryuu nesmělý a nevinný, záleží mu na pořádku v pokoji. Ne, že by se to samé dalo říct i o mně. Ale nestěžovala jsem si.

Sehnula jsem se, abych si vytáhla knížku, a potom jsem se vydala k posteli, kde jsem si decentně sedla a opřela se o zeď, hned za ní. A prostě jsem si četla. Užívala jsem si ten pocit svobody a klidu.

Alespoň do doby, než jsem vstala a šla do kuchyně se napít. Právě, když jsem upila se sklenice s vodou, jsem uslyšela zvuky provázející odemykání dveří. Překvapeně jsem stiskla sklenici pevněji. Málem mi vypadla z ruky, ale rychle jsem ji podchytila a položila na linku. Nechápala jsem, proč mi ruka najednou zeslábla. Možná to bylo šokem.