Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvacet čtyři 1/2 - Roztržený ret

Mei

I když jsem měla včera volno, dneska jsem se práci vyhnout nemohla. Šéfová, jak jsem jí teď začala říkat, mi prozradila, že Zero má dovolenou až další den. To znamenalo, že dneska spolu budeme na brigádě. Nevadilo by mi to, kdybych si pořád v hlavě nepřehrávala ryze nevinný polibek, který mezi námi proběhl. Zavrtěla jsem hlavou a přestala jsem na to myslet. Ryuu už třetí den nebyl ve škole. Netušila jsem, jak dlouho by jeho nemoc měla trvat, ale chyběl mi jeho podivně nechápavý přístup ke všemu. Navíc bych si s ním mohla promluvit o tom polibku. Tím jsem nemyslela, že bych se s tím nemohla svěřit Ai, ale měla tak dobrou náladu a já jsem prostě neměla srdce s ní probírat mé problémy.

Po škole jsem se s Ai rozloučila a vyrazila jsem na brigádu. Šla jsem kolem klubu, kde se stala ta rvačka. Jakmile jsem potkala Hikarua, úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Rozbité okno už bylo opravené a střepy pryč. Před klubem se opírali různé skupinky lidí. Odvrátila jsem se a zrychlila. Klub jel zase jako normálně. Kouzlo nesmrtelnosti. Divný název pro klub. I když bůhvíco se tam odehrávalo. Zaslechla jsem odtamtud hrát jakousi novou písničku. Neměla jsem ji moc ráda, ale i když už jsem byla pár metrů od kavárny, ta písnička mi hrála v hlavě.

Tiše jsem si ji pobrukovala, zatímco jsem vcházela do kavárny. Prošla jsem kolem dvou stolů a pak jsem zmizela vzadu za pultem. Tam jsem se v místnosti pro zaměstnance převlékla do pracovní uniformy. Když jsem byla hotová, šla jsem se nahlásit Šéfové, do někoho jsem narazila. Byli jsme ve dveřích. Úlekem jsme od sebe oba odskočili. Zadívala jsem se dotyčnému do tváře. Na chvíli vypadal omámeně, pak se jeho pohled černých očí zabodl do mě. Proč se musíme vždycky srazit...?

„Omlouvám se, neviděla jsem tě." Musela jsem být rudá jak rajče. Pousmál se.

„Nic se neděje." Chvíli jsem si ho prohlížela. Měl na sobě černé věci a kanady, vypadalo to, že taky teprve teď přišel. Až teď jsem si všimla, že má roztržený ret. Zamračila jsem se.

„Popral ses s někým? " zeptala jsem se zvědavě. Rudá barva z mých odpadla. Zadívala jsem se na poraněný ret upřeně. Připomínalo to malý škrábanec a už na tom byl strup. Neviděli jsme se přece jenom jeden den. Stalo se to snad včera?

„Jo." Přisvědčil. Stoupla jsem si do dveří a opřela se o rám. Měla jsem podezření, že se popral se svým bratrem. Jeho ruka už nebyla obvázaná obvazem, ale byly na ni vidět menší jizvy. Divné.

„Vlastně to bylo spíš jednostranné. Praštil mě." Přerušil tok mých myšlenek. Ohromeně jsem na něj pohlédla. Zatvářil se zamyšlené a odvrátil pohled stranou.

„Co tvoje zranění? "

„Jsem v pohodě." Ihned jsem zrudla. Rychle jsem prošla dveřmi ven a on se vydal dovnitř.

„Mei? "

„Ano? " otočila jsem se na něj.

„Ahoj." Pozdravil mě. Překvapilo mě to. Proč to sakra neudělal hned na začátku?

***

Překvapivě, práce probíhala v klidu a to jsem se toho tak bála. Bylo to celkem pitomé. Po nahlášení se Šěfové, jsem se hned vrhla do obsluhovaní. Udivilo mě, že se neukázal hikaru. Možná měl na práci šikanovat někoho jiného. Ale přesto všechno mě iritovalo, že tady není. Chtěla jsem mu do očí říct, kdo jsem a pak mu konečně nakopat zadek, ale on tady prostě nebyl. Měla jsem chuť do něčeho praštit. Byla jsem pokrytec. Pitomá až za hrob. Měla jsem to čekat. Nepoznal mě a přestala jsem ho zajímat už předevčírem, kdy mi Zero pomohl. Byla jsem jen holka, ve které našel zalíbení na den. Ten mizera! To mu nedaruju. Kousla jsem se do rtu. Nikdy jsem se s tím, co mi Hikaru udělal, nesmířila. Ani jsem nemohla. Potřebovala jsem mu to vrátit. A navíc jsem to i chtěla.

Bolelo mě to, někde uvnitř v mém nitru ta bolest přetrvala. Nemohla jsem se pohnout dál a to už to bylo něco přes rok, co se to stalo. Děsí mě jen fakt, že Zero je jeho příbuzný a je i na stejné dráze, přestože není stejný. Věděla jsem to. Pomohl mi. Ale tahle vrtkavá myšlenka se mi usadila v hlavě a nechtěla pryč. Na podezírání není nic špatného. Byla jsem si jistá tím, že se mi Zero nesnaží ublížit. Ale děsně mi svým chováním mate hlavu. Chtěl odvetu a pak mi najednou tolikrát pomohl. Myslela jsem, že to dělá pro tu odvetu, al kotník už byl celkem v pořádku, klidně bychom mohli bojovat. Proč to teda už nezkusil. Kdyby chtěl, mohl by mě vyhledat.

Prudce jsem pohnula hlavou vzad a všechno zahnala do temného koutu sklepa v mojí mysli. Potom jsem se celou dobu zabývala jsem svou prací při obsluze a snažila se nad tím moc neuvažovat.

Ahojky, další část je tu. Vím, byl tu celkem dost velkem časovej odstup, ale neměla jsem na psaní  náladu, vlastně jsem se cítila pod psa, tak snad mi to odpustíte. 

Díky za kometnáře a votes a přečtení a za všechno. Pisnička, kterí nešla Mei z hlavy je v záhlaví.

- Abigail -