Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Tři - Ošetření

„Promiň. Jsem Hideki Misaki." Řekl. „A ty? " Představil se mi tak lehce, jako by s o nic nejednalo. Měla jsem z toho divný pocit, protože se ráno nechoval zrovna přátelsky. Asi bych tady lidi měla znát, ale většinou jsem se o to nezajímala. Raději jsem si četla, než, abych zkoumala lidi kolem sebe.

„Mei. Kiyoshi Mei." Představila jsem se mu taky. Nebála jsem se, že by mě mohl prozradit, před černovlasým klukem, který tu údajně byl nový.

„Takže už mi prozradíš, co se stalo? " optal se. Přitom mi zkoumal napuchlou nohu.

„Spadla jsem při šplhu v tělocviku." Odpověděla jsem mu a sykla jsem, když se sklonil a začal mi vyzouvat botu.

„Myslel jsem, že se holka jako ty, která pomohla Ai-chan před Zerem bude zdatnější v tělocviku." Poznamenal, zatímco mi rozvazoval tkaničku a jemně mi botu sundával z nohy. Přitom o ni párkrát zavadil prsty a mou nohou projela vlna bolesti. Botu položil na zem, vedle postele a pak se mi zadíval do očí.

„Byla to nehoda." Řekla jsem jen.

„Můžeš s tím pohnout? " zeptal se. Zkusila jsem otočit kotníkem a trochu ho rozhýbat. Šlo to ztěžka a bolelo to, ale hlavní bylo, že to šlo.

„Jo. Nevěděla jsem, že pomáháte i tady. Myslela jsem, že jen šikanujete." Když viděl, že mi to jde, pokýval hlavou a pousmál se.

„Tady pomáhám jen já. Aoi-san je kamarádka mojí mamky." Vysvětlil mi. Nad tím, že šikanujou lidi ve škole, se ani nepozastavil." Myslím, že to máš jen zvrtnuté."

„Aha." Vzmohla jsem se jen na tohle. Víc už jsme nepromluvili. To ticho se zdálo tíživé. Napadlo mě, že bych se mohla zeptat na to, jestli na mě budou čekat po škole, ale nakonec se objevila Aoi-san. Pozdravila nás a Misakiho poslala pryč. Poděkovala mu, že to tady pohlídal a na oplátku mu dala lízátko.

Potom přešla ke mně. Doteď jsem jen tiše seděla a pozorovala jsem je. Dokud Misaki neodešel, ani jsem nepozdravila. Věděla jsem, že je to nezdvořilé, ale dělala jsem to často.

„Dobrý den, Mei. Misaki mi pověděl, že sis možná zvrtla kotník."

„Dobrý den, Aoi-san." Odpověděla jsem jí jen. „Stalo se to v tělocviku. Spadla jsem při šplhání."

Řekla jsem jí to stejné, co Misakimu. Zajímalo mě, proč se ke mně choval tak normálně. Zajímalo mě, jestli to řekne svému novému kamarádovi. Neměla jsem se tím tak zabývat. Nemělo by to lézt do mé mysli. Nebála jsem se. Jen mi připomněl svým vzhledem někoho, koho jsem už nikdy nechtěla vidět.

Zero byl jen rozmazlený delikvent, ne ten, kdo mě pronásledoval před rokem. Přesto jsem z něj měla špatný pocit. Jako by měli něco společného. Nejen vzhled. Nevěděla jsem, co to je. Každopádně jsem se ho nebála. Nemohla jsem si dovolit nechat ten strach vyjít opět na povrch.

Z přemýšlení mě vytrhl hlas Aoi-san. Hnědé vlasy měla stažené v drdolu a její hnědé oči byli plné starostí.

„Obvážu ti to, ale stejně by sis měla zajet na rentgen. Bude to jen pro ujištění, jestli ten kotník není zlomený. Napíšu ti omluvenku a poprosím někoho, aby tě odvezl do nemocnice na ten rentgen, dobře? " Její proslov jsem poslouchala jen z půlky. Naposledy jsem byla v nemocnici, když mě málem přizabili. On a jeho parta. Jen díky nim jsem byla na pokraji smrti. Trvalo dlouhou, téměř celé prázdniny, než jsem se vzpamatovala. Jako zázrakem mi Hikaru dal potom pokoj. Možná proto, že mě bráška začal učit, jak se mám bránit. Máma o ničem z toho nevěděla, jen táta a bráška. Divila jsem se, proč jí o tom neřekli, ale neptala jsem se.

„Dobře." Odpověděla jsem Aoi-san.

„Tak si jen lehni na záda, na postel." Poručila mi a já jsem udělala, co po mě chtěla. Lehla jsem si a nechala jsem ji, aby udělala svou práci. Jemně mi obinadlem obvázala kotník a potom přešla ke svému stolu, aby zavolala někomu, kdo mě vezme na rentgen. Požádala jsem ji, aby to byl můj bratr, protože většinou má čas. Nechtěla jsem, aby to byl někdo ze školy. Krom toho jsem věděla, že se tak vyhnu Zerově výhružce. Znala jsem jen jeho jméno, ale vypadalo to, že rvát se umí. Se zraněným kotníkem bych byla k ničemu. Doufala jsem, že Ryuu to beze mě zvládne, a že mu dají pokoj, stejně jako Ai, dívce, které jsem ráno pomohla. Bráška se objevil jen chvíli po tom, co mu Aoi-san zatelefonovala. Vrazil do dveří ošetřovny. Vypadal udýchaně. Spěchal. Nevěděla jsem, co si myslel, ale byla to nehoda. Jeho pohled se zastavil na mém kotníku, potom se mi zadíval do očí. Nejspíše hledal nějakou známku strachu, ale to nebylo potřeba.

„Byla to nehoda, spadla jsem při šplhaní. Nebylo to..." chtěla jsem mu to vysvětlit, ale zdálo se, že víc toho slyšet nepotřebuje. Otočil se na Aoi-san a pozdravil ji. Ona mu pozdrav oplatila. Potom se vše událo strašně rychle. Bráška podepsal nějaký papír a pomohl mi vstát. Odvedl mě přes chodby školy ven a posadil do auta. Samozřejmě se nezapomněl s Aoi-san rozloučit. Předtím na ošetřovně.

Potom jsme jeli do nemocnice, kde mi udělali rentgen. Naštěstí jsem měla kotník jen vyvrtnutý. Jen mi to obvázali lépe a nechali mě jít domů s tím, že půjdu za týden na kontrolu. V autě jsem bráškovi připomněla, aby zavolal do školy, aby Aoi-san věděla, že jsem v pořádku. Udělal to. Celou cestu domů jsme spolu nepromluvili ani slovo. Měl strach, protože před rokem, jsem na tom byla hodně špatně. Málem jsem umřela. Protože mě zmlátili způsobem, který mi měl, co nejvíce ublížit. Unesli mě a ublížili mi. A ublížili by mi mnohem více, ačkoliv jsem na to odmítala myslet. Postavila jsem se na nohy. Zero nemůže být horší, než oni. I kdyby se rval sebelíp.

Díky za všechny komentáře, až doposud a přečtení a i hlasování.

Obrázek - Hideki Misaki - Hnědé vlasy, zelené oči...I když je součástí Zerovy party tak je to milý kluk, který pomáhá často na ošetřovně.

- Abigail -