Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Šest - Čtení je dobrá pomoc při špatné náladě.

Zero

Když kluci odešli, prostě jsem se jen poflakoval po městě. Tohle byli ty klidné dny, kdy jsem nechodil s Hikaruem do barů a nerval se tam s opilcema. Nenáviděl jsem to tam. V těch místech. Rvačky a vyřizování dluhů mi nikdy moc nevadilo, ale tohle bylo jen bezduché mlácení lidí, pomocí toho, co jsem se již jednou naučil.

Kdysi bych brášku následoval kamkoli, ale po jednom incidentu jsem na svého rádoby „skvělého" bratra změnil názor. Bylo mi z něj zle. Nechápal jsem, jak se to mohlo stát. Chudák oběť. Slyšel jsem u policistů a soudu jen to, že skončila v nemocnici a málem zemřela. Bohužel nemohla svědčit a tak bratra propustili.

Tušil jsem, že už se jí neozval, ale pak jsem se o něj téměř přestal zajímat a on to nijak nekomentoval. Možná ho unavilo hrát tu hru na bratry, a proto to udělal nebo se taky stalo něco jiného.

Povzdechl jsem si a podél řady paneláků jsem se vydal k našemu velkému domu. Nevěděl jsem, že už jsem tak daleko od řeky a zároveň blízko domovu. Bohužel dneska byla mámina výroční večeře a já jsem slíbil, že dorazím dřív, abych jí pomohl a tak jsem šel dál.

K naší vile jsem dorazil celkem rychle. Byla to osamocená bílá budova s přední částí trochu v antickém stylu. Obří bíle stopy ve mně z dětství zanechaly jakýsi otisk. Než jsem se stal tím, kým jsem dnes, díky Hikaruovi, byl bych hodný kluk, syn své matky a otce. Nebouřil bych se a nejspíše bych to tady miloval více. Ale já takový nebyl. Rodiče to zatím akceptovali, pokud jsem dodržel některé pravidla. Dokonce i Hikaruovi akceptovali jeho přestupky, když dodržoval jejich pravidla. Někdy mi z mých rodičů bylo zle, ale za nic bych je nevyměnil.

Za dalším táhlým povzdechem jsem se vydal k oné čtvercové budově, která se dala nazývat mým domovem.

Mei

Když jsem se další den ráno probudila, všechno, včetně mého zvrtnutého kotníku mě bolelo. Samozřejmě kotník bolel nejvíce, ale nějak jsem to nevnímala, přes otupělost, která mě obestírala. Zvedla jsem hlavu ze stolu a rozhlédla jsem se kolem. Pohledem jsem hledala svůj mobil, abych se mohla podívat kolik je hodin. Budík mě ze spánku nevytáhl, což mohlo znamenat jen jediné. Vstala jsem ještě před budíčkem. Konečně jsem na něj narazila. 

Můj černý dotykový mobil ležel pod sešitem do přírodopisu. Podívala jsem se na čas. Bylo pět hodin. Položila jsem mobil zpět a promnula jsem si oči. Odsunula jsem se společně s kolečkovou židlí a vstala jsem. Potřebovala jsem se jít umýt. Včera jsem usnula nad učením, jen abych myslela na něco jiného, než na minimální starost mé matky o můj zdravotní stav a celkově o mou osobu.

Vykulhala jsem ke dveřím a ven z pokoje. Cestou jsem se přidržovala zdi. Došla jsem do koupelny a zavřela jsem za sebou dveře. Zamkla jsem je a vysvlékla jsem se. Opatrně jsem si sundávala jednu věc za druhou. Když jsem si sundávala obinadlo, které bylo docela zpocené a smrdělo, nakrčila jsem nos.

S bolestí vystřelující mi do nohy jsem odkulhala do sprchového koutu a pustila jsem na sebe vodu. Najednou se mi ulevilo. Všechny události včerejška, jako by odplouvali s horkou vodou a levandulovým sprchovým gelem, který před týdnem koupila máma. Umyla jsem si i vlasy šamponem, který voněl po čokoládě a pomerančích.

Když jsem byla dostatečně uvolněná, otevřela jsem kout a sáhla jsem po osušce. Zabalila jsem se do ní a vylezla jsem ven. Hned se do mě pustil vánek a taky změna teploty. Naskočila mi husí kůže, ale nevšímala jsem si toho. Připadala jsem si již o něco méně otupělejší, než předtím, ale stále mi bylo hodně věcí jedno.

Moje nálada se nezměnila do doby, než jsem se ocitla v kuchyni a uviděla jsem tam mamku, jak telefonuje. Hned jsem vycouvala a vrátila jsem so do pokoje. Od mého probuzení uběhla asi půl hodina. Času bylo ještě dost, a proto jsem se nachystala do školy, oblekla jsem se a sáhla jsem po knížce, která ležela na posteli. Moje nálada byla teď pod bodem mrazu. Byla jsem podrážděná a bez energie.

Otevřela jsem knihu na rozečtené stránce a pustila jsem se do čtení. Kniha mě hned vtáhla do děje a pomohla mi uvolnit se. Dokonce se mi i nálada zlepšila. Přesto jsem si snídani nešla udělat dřív, dokud jsem neuslyšela bouchnutí dveří, které oznamovalo, že je máma pryč. Najednou mě napadlo, jestli je doma táta s bráškou. Protože jsem je neměla možnost večer vidět, takže jsem nevěděla, jestli třeba neměli přes čas. Ale podle všudy přítomného ticha jsem poznala, že už asi šli do práce oba dva. Bráškovo chrápání by totiž nenahradilo nic. Příšerně chrápal.

Ještě, že už jsem si na to zvykla. V prvních dnech, kdy jsem ještě nebyla zvyklá na tento nepěkný zvuk jsem myslela, že ho udusím ve spánku. Zavřela jsem knihu a šla jsem se nasnídat. Potom jsem si jen učesala vlasy a vyrazila jsem na cestu do školy.

Moje pocity se opravdu čtením vylepšili, až na mou pochroumanou nohu jsem byla v pořádku a tak mi nedělalo velký problém se do školy dostat. Větší problém mě teprve čekal. Předpokládala jsem, že tentokrát se Zerovi nevyhnu. Nebála jsem se, jen jsem byla trošku v nevýhodě. Kdo by se chtěl rvát, když ho bolí celé tělo? Myslím, že nikdo.

Tak a je tu další část. Trošku nezáživná a ta další bude asi taky spíš trošku nudná, ještě se uvidí =)

Díky za komentáře, přečetní hlasovaní a tak dále. Obrázek tady není, ale u té příští už zase bude vzhled nějaké další postavy =)

Doufám, že jste si čtení užili =D

- Abigail -