Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Pět - Nejlepší je to prostě ignorovat, že ano?

Mei

Vzpomínání mě zmohlo tak, že jsem usnula s Hikaruovým jménem na rtech. Byl to spíš němý výkřik, ale stejně. Spala jsem, až do dvou hodin odpoledne a vzbudila jsem se ještě unavenější, než když jsem usínala. Mezitím, co jsem spala, mě někdo přikryl dekou. Možná to byl táta, ale ten se z práce vracel až později. Posadila jsem se a natáhla jsem se pro mobil.

Znova jsem zkontrolovala čas, protože hodiny v obyváku se někdy sekly a nefungovaly tak, jak by fungovat měly. Vážně bylo jen pár minut po druhé. Vstala jsem a mobil jsem položila zpátky na skleněný stůl vedle pohovky, na které jsem usnula.

Přešla jsem přes malý obyvák. Neobešlo se to bez bolesti vystřelující mi do kotníku, ale snažila jsem se ji ignorovat. Ani jsem nekulhala, což byl skvělý bonus navíc. U dveří kuchyně jsem se zarazila. Slyšela jsem odtamtud jakýsi hluk. Opatrně a hlavně tiše jsem se proplížila dveřmi a potom jsem zůstala chvíli překvapeně stát.

„Mami?! " vyletělo mi to z úst, aniž bych to stihla zastavit. Mamka stála v kuchyni a něco vařila. Kuchyň byla malá a už od pohledu to vypadalo, že se mamka nectí ve své kůži v tak malém prostoru.

Mamka byla menší postavy, dokonce o hlavu menší než já a byla štíhlá. Hnědé vlasy, tolik podobné mým měla stažené do drdolu a na sobě měla bílou košili od táty a tepláky. Přes ně pak přehozenou modročernou zástěru, kterou dostala od babičky. Otočila se na mě a usmála se. Její hnědé oči zářili štěstím. Zajímalo mě jaký úspěch v práci, v tom hrál roli tentokrát.

„Taky tě zdravím, Mei." Odpověděla mi na můj moc nepovedený pozdrav.

„Jak bylo ve škole? " zeptala se a otočila se zpět. Ani se nepodívala, jak vypadám. Předpokládala jsem, že jí to bylo jedno, protože se otočila a začala něco míchat v hrnci, který se vyjímal na elektrickém sporáku. Vedle něj pak byla podlouhlá hnědá linka a nad ní pár skříněk. Za tím pak už byl jen jídelní stůl a židle. Opravdu docela malý prostor. Okno bylo na malé obdélníkové stěně vlevo od místa, kde jsem stála.

„Byla jsem v nemocnici na rentgen." Řekla jsem jen. Teprve v tu chvíli se mamka otočila a sjela mě pohledem.

„Aha. Běž se učesat, jo? Máš rozcuchané vlasy. Jo a zítra jdeš zase do školy." Kousla jsem se do rtu, abych jí neřekla něco nepěkného na její poznámku a česání.

„Já vím. Jdu se učesat." Řekla jsem místo toho, co jsem chtěla říct původně: Mám zvrtnutý kotník, copak to nevidíš? Otočila jsem se na patě a vydala jsem se do svého pokoje. Místo do koupelny. Měla jsem to vědět. Co jsem zase čekala? Pomyslela jsem si rozhořčeně. Z pokoje jsem si vzala hřeben, který jsem tam nechala a šla jsem se učesat, jak mi mamka doporučila.

Vlasy jsem si nejprve rozpustila a potom je zuřivě rozčesala. Nechala jsem je rozpuštěné a vrátila jsem se pro svůj mobil a taky, abych si uklidila. Celou cestu jsem šla normálně, dokonce i do schodů. Ignorovala jsem slzy, které se mi draly do očí od bolesti. Měla jsem odpočívat, ale to by pro moji matku nebylo dost dobré. Nikdy by to pro ni nebylo dost dobré.

Ale alespoň měla dobrou náladu. Měla jsem chuť do něčeho praštit, místo toho jsem jen vešla do svého pokoje, zabouchla jsem za sebou dveře. Mobil jsem hodila na postel a sama jsem si sedla na zem a opřela se o ni.

Hleděla jsem na svou dřevěnou skříň a stůl plný učebnic. Seděla jsem tam nejméně půl hodiny, než jsem vstala. Natáhla jsem se pro mobil a potom jsem se vydala ke stolu, abych se mohla učit. Protože pro tohle platilo: Nejlepší je to prostě ignorovat, že ano?

Zero

„Jsi si jistý, že to tak chceš? Koneckonců to tvůj bratr je ten komu Ain bratr něco dluží, ne? " promluvil ke mně Misaki. Stáli jsme před školou. Původně jsem si chtěl počkat na tu holku, ale Misaki mi sdělil, že jela do nemocnice na rentgen a tak jsem tu jen tak postával.

„Bratr by se s tím tolik nepáral." Odfrkl jsem si a zadíval jsem se mu do očí. Opíral jsem se o růžovo-oranžovou stěnu, přímo vedle vchodových dveří do školy. „Ale skončilo by to hůře. Navíc má už pár trestních záznamů. Je lepší, když se to vyřeší přes jeho sestru."

„Nejspíš máš pravdu." Misaki si rezignovaně povzdech a odlepil se od stěny školy. Potom šel zkoumat dveře. Vyhlížel Kaita, bylo mi to jasné. Zase o něj měl starost. Není divu, když mu ta holka málem zmasakrovala jeho nádobíčko. Muselo to pěkně bolet. Musel jsem uznat, že je v tom dobrá. Zajímalo mě, kde se to naučila. Byla velká šance, že se to naučila někde v nějakém kroužku, ale v tomhle městě to nestálo za nic.

Všechny kroužky byly tutové. Vlastně kromě jednoho, který vedl mladý kluk. Neznal jsem jeho jméno, ale chodil jsem tam, pře dvěma lety. Ty chvaty, které zatím předvedla, by mohly patřit k sebeobraně. Ale vypadal spíše na knihomol-ku, tu, která je tak trošku šprt a mluví jen o knížkách.

„Kaito byl zase po škole?" zeptal jsem se Misakiho poskakujícího u skleněných, vchodových dveří školy.

„Ne za trest, jen dopisoval jakýsi test." Odpověděl mi a pak se jeho obličej rozzářil. Z toho jsem poznal, že Kaito už je na cestě a podle hlasů sebou měl i Kuroseho. Kurose byl fotbalista, jediný kdo nám do party chyběl, byl jen Masato. Ale ten měl brigádu, takže se s námi dneska nemohl potloukat po městě. Kaito i s Kurosem vyšli ven ze školy a Misaki se ihned ke Kaitovi vrhl a obejal ho.

Byli nejlepší přátelé, dokonce spolu bydleli i na koleji v pokoji. Stejně jako Kurose s Masatem. Tak se vlastně naše parta poznala. Ač byl můj otec bohatý, jak chtěl a já měl všechny věci, co jsem si kdy přál. Tohle mi chybělo. Právě proto jsem se začal rvát. Pak mě táta přesunul sem a já jsem poznal je. Tahle škola mě prý měla nějak usměrnit, ale nestalo se tak a to už jsem tady strávil týden. Nebylo to překvapení. Jako by mě oni mohli donutit, abych se změnil.

Na moment jsem se zadíval k nebi a potom jsem se otočil znova ke své necelé partě. Misaki se stále věšel na Kaita, který ho přemlouval, aby ho už konečně pustil. Když se už po několikáté zeptal, jestli ho nic nebolí, tak ho Kaito násilím odtrhl. Zamračil jsem se, ale pak jsem se usmál. Do toho mi nic nebylo. Ať už měli jakýkoli vztah - měl jsem je za přátele - tak mi do toho nic moc nebylo. Právě teď se mezi sebou začali hádat a Kurose se je snažil usměrnit.

No byl to vlastně on, kdo partu nějak vedl, když jsem tu nebyl. Byli jsme tak synchronizovaní, že jsme toho „pravého! Vůdce postrádali. Já byl vlastně jen ten nejlepší pro tuhle pozici. Alespoň mi to tak řekli. Kurose souhlasil a tak mě přijali mezi sebe.

„Ehrm...Ehm..." odkašlal jsem si.

„Kam chcete jít dneska? " Pořád se hádali a tak jsem je ignoroval a počkal, až jejich hádka skončí, potom jsem svou otázku zopakoval. Řekli, že stačí procházka, protože musí na kolej. Povzdechl jsem si a po zbytek času, než museli na kolej, jsem se s nimi šel projít okolo řeky.¨

Ahojky,

Slibovala jsem, že to bude o něco dříve, ale škola je prostě...bylo toho moc.

Díky za komentáře, votes a hlavně za přečtení.

Obázek: Kaito - Delší blond vlasy, modrozelené oči.

- Abigail -