Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Devatenáct - Hikaru

Zero

Zaspal jsem. Tahle malá nepříjemnost se mi vymstila přehozením směny na odpoledne. Bonus bylo snad jen to, že jsem se S Mei potkali u šatny. Ačkoli jsme spolu další hodinu v práci nepromluvili, bylo to něco, co jsem nečekal. Úplně jsem zapomněl, že Mei obsluhuje jen odpoledne. Ale šlo jí to od ruky. Byla v tom dobrá, stejně jako v boji s námi jako partou. Docela jsem se na tu odvetu těšil.

Takhle to probíhalo do doby, než se dveře s cinkáním otevřely a dovnitř vešel můj bratr se svými dvěma poskoky. Měli na sobě všichni černé rifle a černé bundy. Hikaru měl rozcuchané vlasy a na rtech si mu hrál chladný úsměv. Netušil jsem proč, ale koutky mi cukly v sarkastickém úsměšku. Protože blonďák Denny a Hnědovlasý Aden se tvářili nějak podobně. Všichni tři se zastavili ve dveřích a rozhlíželi se kolem. Nejspíše hledali vhodná místa.

Odvrátil jsem pohled a odnesl jsem objednávku kávy ke stolu toho, kdo si ji objednal. Přesně ve chvíli, kdy jsem hrnek položil na stůl, se ozvala velká rána, která zněla přes celou místnost. Všichni se za ní otočili, včetně mně. Překvapeně jsem pootevřel oči, když jsem uviděl Mei stát nad střepy rozlité sklenice. S překvapeným a vyděšeným výrazem zírala na Hikarua. Tekutina se rozlévala po podlaze stejnou rychlostí, jako se Mein pohled změnil na bolestný. Střetla se s Hikaruem očima a on se vypočítavě usmál. Zavrtěla hlavou, kousla se do rtu a její pohled putoval k zemi. Stála přímo vedle pultu. Naomi ji pohotově podávala hadru a něco jí říkala. Ale Mei jako by ji nevnímala. Naomi tiše zaklela a strčila Mei hadru do ruky. Ta padla na kolena.

Potom se vytratila a vrátila se k místu nehody se smetáčkem a lopatkou. Mein pohled putoval přes celou místnost ke mně. Oplatil jsem jí ho. Ani si nevšimla, že nevědoucně shrabuje střepy dohromady dlaněmi, na kterých se tvořily malé ranky. Vytékala z nich krev. Bez váhání jsem k ní rychle došel a uchopil její ruce do svých, abych ji zastavil. Vypadala, že nad tím vůbec nepřemýšlí. Netušil jsem, kde zmizela hadra. Brzy jsem si všiml, že leží kousek od ní na zemi.

„Mei," oslovil jsem ji opatrně. Celou dobu ze mě nespustila pohled.

„Ano? " zeptala se. Zněla naprosto klidně.

„Nech mě, ať to udělám, ano? " položil jsem ji ruce do klína. Naomi mezitím, začala uklízet střepy, což nemohla, dokud tam Mei měla ruce.

„Ale to nejde. Já to rozlila." Oponovala mi, ale její hlas byl jako bez výrazu.

„Mei, dej si pauzu a nech ho to udělat." Napomenula ji Naomi, které se povedlo zamést skoro všechny střepy, tvářila se naprosto vážně. Hnědovláska nejdřív zavrtěla hlavou, pak ale kývla a vstala ze země. Přitom popadala tácek a položila ho na pult.

„Omlouvám se." Řekla jen a ruce sevřela v pěsti podél boků. Potom se skrz otevírací část pultu vytratila dozadu.

Otočil jsem se na Hikarua. Ve tváři se mu zrcadlil škodolibý výraz. Na chvíli jsem zavřel oči a chtěl jsem utřít průhlednou kaluž. Naomi mě zastavila.

„Mohl bys jít za Mei? Omlouvám se za to, ale musím to uklidit...A myslím, že sama si ty ruce neošetří." Požádala mě Naomi. Položil jsem hadr na zem vedle zbytku kaluže, která se do něj ještě nevsála a šel jsem za Mei. Hikaru mě celou dobu sledoval. Otočil jsem si a věnoval mu skeptický pohled. Potom jsem zmizel za rohem. Vsadil bych se, ze mě ještě stále vyprovázel pohledem.

Když jsem došel do šatny. Mei seděla v rohu u skřínek, ruce složené v klíně. Došel jsem k ní a zvedl ji za země. Neprotestovala. Posadil jsem si na židli a došel jsem pro lékárničku, do malé umývárny. Ošetřil jsem jí ruce. Celou tu dobu mě doprovázel její pohled, ale nebyl jsem nervózní.

„Promiň." Zamumlala, když jsem odklízel dezinfekci zpět do lékárničky.

„Za co se omlouváš? " zeptal jsem se.

„Já nevím. Asi jsem neměla tak vyletět a nechat se od tebe ošetřovat." Zamumlala s pohledem upřeným na ruce obvázané gázou.

„Nic se neděje." I když mě velmi zajímalo, proč se to stalo, když uviděla Hikarua, nedokázal jsem se na to zeptat. Podle toho v jakém byla stavu, o tom ani nechtěla mluvit.

„Chceš udělat něco k píti? " Přešel jsem k malé lince.

„Čaj by byl fajn." Přitakala. Dal jsem ohřát vodu a připravil jsem nám jediný čaj, který tady byl. Earl Grey.

„On...Byl to prostě šok." Ozvala se po chvíli ticha. Střelil jsem po ní pohledem, zatímco jsem nám zalíval čaj již ohřátou vodou.

„Vážně jsem nečekala, že by se tam znova ukázal. Nechtěla jsem ho vidět." Pokračovala.

„Já jo, on mi tu kavárnu ukázal." Odvětil jsem.

„Počkat." Zvedla ke mně překvapený pohled. „Ty ho znáš? "

„Bydlím s ním v jednom domě. Je to můj bratr." Zalapala po dechu. Neotočil jsem se, ale tušil jsem, že se musela tvářit vážně udiveně a nevěřícně. Pokud Hikarua znala, odkudkoliv, musela vědět, co je zač, když se tak zachovala.

„Hikaru je tvůj bratr? " její hlas zněl podivně prázdně. Otočil jsem se a položil jsem před ni hrnek s čajem. Poděkovala mi.

„Jo, ale není to tak, že bych ho měl rád, vlastně ho nesnáším." Vysvětlil jsem jí. Dlouze se nadechla.

„Aha." Podíval jsem se jí do tváře. Zbledla. Zahleděla se do dálky zasněným pohledem. Jakoby právě na něco vzpomínala. Vzhledem k tonu, jak zbledla, to nevypadalo na něco pěkného.

„On mě pronásledoval." Ozvala se najednou, její oči se leskly slzami, které nepřicházely, ale stále tam hrozily. Mlčel jsem. Sledoval jsem, jak zvedla ruku a uchopila ucho hrnku. Napila se, položila ho zpět. Prstem přitom kroužila okolo hrany hrnku. Připadal jsem si divně. Ještě nikdy jsem nepotkal někoho, komu by bratr ublížil. Vždycky jsem byl někde mimo. Snažil se mně od toho držet dál. Ale podle všeho mu to v tomhle případě bylo jedno.

Když jsem s Mei vedl souboj, netušil jsem, že se za tím skrývá i tohle. Podle všeho nevěděla, že jsem bratr někoho, kdo jí ublížil. Sám jsem se dovtípil, že to musel být ten poslední incident, za který Hikarua zavřeli do vazby. Ovšem Ta dívka byla v nemocnici a nebyla schopná vypovídat a tak ho na kauci pustili. Tolik jsem si přálo, aby tehdy zvládla jít k soudu a aby Hikarua odsoudili. Pak by už ani rodiče nemohli zapírat a hrát si na rodinu s mým starším bratrem.

Napil jsem se čaje a teprve potom jsem promluvil.

„Přeju si, aby ho zavřeli." Řekl sem to tak tiše, že jsem si myslel, že mě Mei neslyšel. Odhrnula si ofinu z tváře a utrápeně na mě pohlédla.

„To bráška a táta taky. Já si jen přeju, abych se k tomu už nemusela vracet." Položila si ruce do klína. Bylo zřetelně poznat, jak se jí třásly. „Přeju si, abych už si na to nemusela nikdy vzpomenout. Chci, aby mi zmizel ze života a dal mi pokoj." Jakmile to dořekla, rozplakala se.

„Promiň." Snažila se zastavit slzy, ale už bylo pozdě. Položila si obličej do dlaní a vzdala to. Naklonil jsem se a vzal ji do náruče. Nechápal jsem své chování. K nikomu jsem se tak nechoval a jí jsem znal teprve pár dní, ale měl jsem pocit, že to musím udělat a tak jsem to udělal. Bylo to to nejněžnější objetí, které jsem komu kdy věnoval. Byl to podivně smutný pocit, držet jí a cítil, jak mi oblečení promáčí slzami. Myslel jsem si, že je silná, ale skrývala v sobě tolik bolesti, až jsem si myslel, že pukne. Byla dobrá ve skrývání svých emocí. Podobně jako já. Ale před Hikaruem chtěla být silná. Nebýt toho, že byla před lidmi, rozbrečela by se hned.

Ahojky, Omlouvám se za trošku depresivní atmosvéru kapitoly (Taky se mám někdy stalo, že břečíte u vlastní povídky a nevíte proč?) Nicmeně je tady další kapitola.

Děkuji za votes, komentáře a přečtění. Myslím, že bez tohodle ohlasu by se mi do toho vůbec nechtělo. Takže ještě jednou díky. 

- Abigail -