Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Jedenáct - Jsem starší. (A co já s tím?)

Zero

Odkulhala překvapivě rychle. Celou dobu, dokud nezmizela za rohem, jsem ji pozoroval. A až teprve potom jsem se ohlédl na ostatní kluky. Kaito se opíral o Misakiho. Oba dva teď stali naproti mně a Misaki se tvářil ztrápeně. Zamumlal něco o tom, že je Kaito strašně těžký.

„Jestli chceš, pomůžu ti." Nabídl jsem se. Kaito ale zvedl hlavu a zavrtěl hlavou. Narovnal se a pak se obdivně usmál.

„Měla docela sílu, kde ji sakra nabrala." Postěžoval si. Misaki ho pustil a odstoupil od něj, ale Kaito si ho přitáhl zase k sobě a obtočil mu ruku kolem ramen.

„No ták, nebuď netykavka, nic mi není."  Prohrábl mu vlasy a pak se jeho pohled stočil ke mně. Kurose, který stál kousek ode mě, se mi zadíval do očí a Masato se zastavil za mnou. Oplatil jsem mu pohled. Na chvíli jsme spolu bojovali pohledy, ale nakonec jsem se odvrátil a povzdechl jsem si.

„Měli bychom jí pomoct." Ozval se Misakiho zvučný hlas. Myslím, že Masato zamumlal něco na souhlas.

„Jsem pro." Oznámil Kurose. Kaito se sice zatvářil kysela, ale i on kývl. Pokrčil jsem rameny, beztak jsem to měl v plánu. Nebylo by ode mě pěkné nechat ji v tom. Alespoň bychom jí mohli pomoct do autobusu. Autobus! Zarazil jsem se a rychle jsem vytáhl mobil. Podle času, už měla jen minutu. Bylo jasné, že ho nestihne. Kromě toho jsme ani jeden netušili, kde bydlí.

„Fajn, jdeme za ní." Pobídl jsem nás všechny a sám jsem se vydal do šatny pro věci. Kluci mě následovali.

***

Rozpršelo se. Mein autobus samozřejmě ujel. I přesto jsme se vydali na zastávku. Když jsme tam dorazili, zahlédli jsme ji, jak odchází pryč. Mlčky jsme ji následovali. Všech pět nás vědělo, že kdybychom dělali hluk, hned by si nás všimla. Sledovali jsme ji dešti, celí promoklí. Jediný Misaki měl deštník a schoval pod něj na chvíli i Kaita. Prošli jsme značnou částí města, než jsme se dostali k přechodu, který vedl do zdejšího parku.  A tehdy se Mei zastavila, celá promočená, a ohlédla se. Hned si nás všimla a počkala si, až k ní dojdeme.  

Chvíli jsme se hádali, ale nakonec jsem ji vzal do náruče a ona po malém protestu rezignovala. Řekl jsem, že pořád chci odvetu. Koneckonců nás opustila uprostřed, ale měl jsem v plánu s ní bojovat sám a zjistit, co umí, protože její pohyby mi byly povědomé. Zeptal jsem se, kde bydlí a ona mě nasměrovala k modrému domu, kousek od konce parku. Cestou se párkrát zavrtěla, zdálo se mi, že její to nepohodlné. Později ovšem přestala s veškerými pohyby. Dokonce si sundala i tašku do školy, aby to bylo pohodlnější,

Po deseti minutách celá naše skupina došla k jejímu domu. Jakmile Mei uviděla, že už jsme blízko, nasměrovala nás ke svému vchodu. Tam jsem zastavil.

„Polož mě už." Poručila mi. Udělal jsem to. Když jsem ji postavil na nohy, bolestně sykla, protože došlápla na bolavý kotník. Uchechtl jsem se a přidržel jsem ji.

„Díky." Poděkovala a položila tašku na zem. Bylo ji jedno, že se zašpiní, prostě to udělala a vytáhla klíče od vchodu. Byli jsme docela blízko a nebyli tady žádné schody, takže se jen natáhla a zastrčila klíč do zámku. Pozorovali jsme ji.

Otevřela dveře a popadla tašku do rukou.

„Budeš v pohodě." Misaki složil deštník a došel k otevřeným dveřím.

„Jo, díky." Usmála se na něj. Byl to vřelý úsměv. Mě věnovala jsem polo zamyšlený pohled.

„Mějte se." Pozdravila nás a dveře zabouchla, jakmile jimi protáhla svou tašku do školy.

Povzdechl jsem si.

„Doufám, že jsi spokojen? "vyhrkl jsem. Můj pohled se zaměřil na Misakiho.

„Jasně, že jsem." zatvářil se spokojeně, aby mi dal to zadostiustižení.

„Promiň." Omluvil jsem se.

„To nic." Mávl rukou a znova roztáhl deštník.

„Jdete dneska někdo do klubu? " zeptal jsem se.

„Jo já ano. A Misaki taky." Ozval se Kaito. Ani mě nepřekvapilo, že Misaki mlčel, což znamenalo souhlas. Většinou když nesouhlasí, tak se ozve.

„My jdeme taky." Pronesli Masato a Kurose zároveň a pak se rozesmáli. Tohle už se jim stalo několikrát od doby, co jsem se objevil.  Nejspíše i před tím, ale to jsem moc nezkoumal. Byli to nejlepší přátelé. Mezi těmi dochází ke spoustě věcí, které chápou jen oni.

***

Doprovodil jsem kluky na intr a vydal jsem se domů. Dorazil jsem tam jen o chvíli později, než můj bratr. Máma a ani táta si nestěžovali, vlastně mě oba dva jen pozdravili a zmizeli ve dveřích s tím, že jdou na důležitou schůzku a vrátí se až večer. Věděl sem, že to znamená, že dorazí až ráno nebo pozdě v noci. Nijak mě to netrápilo.  Přeci jen jsem byl na takové úlety mých rodičů zvyklý. Zavrtěl jsem hlavou a šel jsem do svého pokoje. Měl jsem v úmyslu zůstat tam až do doby, než bude čas vyrazit do klubu za kluky.  Ovšem můj plán byl zamítnut ve chvíli, kdy jsem ze svého pokoje spatřil vycházet svého staršího bratra. Držel v ruce můj vystřelovací nůž. Když si mě všiml, jen se nasadil kapuci a šel dál.

„Co takhle pozdrav, úchyle? " křikl jsem na něj. Zarazil se a poupravil si černé rifle a mikinu, do kterých před chvíli jednoduše schoval můj vystřelovací nůž.

„Co takhle, kdybys to zkusil udělat první, bratříčku." Odsekl mi. Ani se na mě neotočil a kapuci měl pořád na hlavě.

„Vím, že sis ho zase vzal. Měl by ses snažit být lepší zloděj. Prokouknout tě jde snadno." Odfrkl jsem si. On se jen zasmál. Otočil se ke mně a vytáhl nůž z kapsy. Otevřel ho a vrhl se ke mně. Uhnul jsem vlevo ke zdi. Opřel jsem se o ni hned vedle dveří do mého pokoje. Nůž se mi zabodl těsně u ucha.

„Nedovoluj si! " sykl, když nůž vytáhl a zabodl mi ho kousek od tváře o trošku níž. Jen jsem se pohrdavě usmál.

„Dneska ode mě pomoc nečekej. Nebudu tě krýt." Neodpustil jsem si tu poznámku. Většinou jsem mu zařizoval alibi, ale skončil jsem s tím, jakmile jsem se dozvěděl o tom jeho stalkování. Hikaru opět vytrhl nůž ze zdi a málem mi ho zabodl do ruky.

„Jsem starší. Pamatuj na to." Varoval mě. Potom ustoupil a vydal se do svého pokoje. A co já s tím? Prolétlo mi hlavou.

„Doufám, že se nikdy nedostanu na tvou úroveň." Štěkl jsem a otevřel dveře do pokoje. „Protože naši rodiče tě nebudou krýt věčně, až zase něco provedeš. A jak jsem řekl tak ani já." S tím jsem zabouchl dveře do svého pokoje a uzavřel naši debatu.

Ahojky, tak jsem to stihla dopsat dříve, než jsem předpokládala. Další část je tady dnes. snad si ji užijete.

Děkuji za komentáře hlasovaní a přečtení. Moc mě těší, že se vám knížka líbí =)

- Abigail -