Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Patnáct - Kavárna

Mei

Hned potom, co Ryuu dorazil domů, mě vyprovodil. Bylo něco kolem tří odpoledne a mamka měla být dneska doma ve čtyři. Nechtěla jsem přijít nejen později, ale dostat dokonce i ten její proslov o nezodpovědnosti za školu. Kdyby věděla, že jsem se ulila ze školy, nejspíše by vyletěla z kůže. Naštěstí vás může jednou omluvit váš spolužák. V tom případě je to jasné svědectví a učitel nepotřebuje omluvenku. Ale je to možné jen jednou. Právě jsem si vyčerpala svou jedinou možnost. Ovšem neřešila jsem to. Potřebovala jsem to. Ryuu svou sestru jen pozdravil a řekl, že si promluví později. Jeho výraz nebyl nijak zvlášť překvapený z toho, že ji vidí, ale taky nebyl zas tak úplně nadšený. Vypadal spíše jako nerozhodná babička, která stojí nad regálem a vybírá novou hračku pro své vnouče. Potom se většinou zeptá prodavače. Alespoň moje babička s tátovy strany to prý tak často dělá.

„Takže, co jste dělali ve škole? " prolomila jsem v půli cesty přes park, k našemu paneláku. Ryuujen vyhýbavě pokrčil rameny." Nic zvláštního, vlastně jsme měli požární cvičení."  Zamračila jsem se. Prošvihla jsem den, ve který bylo zrovna volno? Kruci! Zavrtěla jsem hlavou.

„Aha." Řekla jsem, mu na to. On se díval kamsi do dáli a vypadalo to, že mě ani nevnímá.

„Ryuu." Oslovila jsem ho jemně. "Stalo se něco? Ublížili ti nějak? "Jen nepřítomně zavrtěl hlavou.

„Tak co se děje? "

„Doslechl jsem se, že se konala rvačka, která byla v baru, kde včera v noci byla moje sestra. Někteří říkali, že tam byla i Zerova parta." Vysvětlil mi svoje chování. Kousla jsem se do rtu. Rvačka? V baru?

„Kde to bylo? " zeptala jsem se. Už jsme mířili známou ulicí, odsud byl můj vchod jen kousek a já chtěla vědět něco víc, než se rozloučíme.

„V Kouzle Nesmrtelnosti." Odpověděl mi ochotně a zvedl ke mně pohled plný starostí. Objala jsem ho kolem ramen.

„To je jen kousek od kavárny U Naomi." Konstatovala jsem.

„Prý to tam dost zdevastovali."  Kývla jsem. Nebylo překvapení, že to zdevastovali, když tam byl i Zero a jeho parta. Ne že bych ho vinila z ničení cizího majetku, ale měla jsem pocit, že se něco hodně zlého stalo. Protože to bylo právě Kouzlo Nesmrtelnosti, kde jsem poprvé zahlédla Hikarua a všimla se, že mě sleduje až do kavárny, kde jsem měla brigádu.

„Chápu. Vím, že je to divné, ale dostala jsem chuť jít se zeptat na brigádu U Naomi. Vadilo by ti jít tam se mnou? " optala jsem se opatrně. Koutkem oka jsem zahlédla, dveře našeho vchodu.

„Nevadí mi to, alespoň nepůjdu sám, ne? " Koutky úst se mu nadzvedly.

„Děkuju."

„Nemáš vůbec zač."

„Jen se převlíknu, můžeš jít nahoru se mnou."  Nabídla jsem mu. Jen kývl, a když jsem otevřela dveře, prošel jimi. Zavřela jsem a mlčky jsme vyjeli nahoru. Převlékla jsem se a vyrazili jsme do kavárny U Naomi.

***

Potom, co jsem se převlékla, jsme se přesunuli do kavárny. Bylo to celkem rychlé, ale nebylo se čemu divit, když jsme pěšky šli asi jen čtvrt hodiny a zbytek jeli autobusem. Cesta nám trvala zhruba půl hodiny. Právě jsme prošli kolem baru, který vypadal jako dřív. Extravagantní budova s velkým nápisem a světlými stěnami. Jediné co značilo, že se tam včera něco stalo, bylo jedno polo rozbité okno. Zubatý okraj docela dost vyčníval. Okno se rozpůlilo na dva pravoúhlé trojúhelníky, z nichž jeden ležel před barem na zemi rozbitý na tisíc střepů a od krve.

Odvrátila jsem pohled a pokračovali jsme dál. Ryuu zrovna mluvil o své sestře, ale nevnímala jsem ho. Nejradši bych si za to vynadala, ale nejde to vrátit, leda, že bych se zeptala. Zanedlouho byla kavárna na dohled mých očí. Byla stejná jako, když jsem tem před tím pracovala. Vážně jsem chtěla pracovat zase tady?Napadlo mě. Zahnala jsem tu myšlenku rychle do pozadí. Místo toho jsem se zaměřila na kavárnu. Přitom jsem se snažila, alespoň trochu poslouchat, co Ryuu vypráví. Abych nebyla za pitomce.

Kavárna vypadala opravdu stejně. Stejné do fialova zabarvené zdi okolo velkých prosklených oken, za kterými byly vidět, kulaté stoly s dvěma židlemi u každého a velký pult, u kterého stálo pár stoliček, na kterých posedávali častí zákazníci. Mezi nimi pak i Hikaru. Kavárna stála až přes cestu od chodníku, na kterém jsme stáli, takže jsme počkali, až projede černé velké auto a vydali jsme se dovnitř.

Naomi, která to tu vedla a byla má bývalá šéfka, právě někoho obsluhovala za pultem. Černočervené melírované vlasy měla stažené do drdolu a na sobě měla zástěru s logem kavárny. Na sobě měla nejspíše šortky, protože zpod pultu jí vykukovaly jen holé nohy v sandálech. Bylo ji kolem třiceti, ale vrásky na její tváři byly buď malinké, nebo vůbec žádné. Oči měla tmavě zelené a zely nepatrnou únavou.

„Ahoj, Naomi." Zavolala jsem na ni. Jakmile si mě všimla, zamávala nám, ať jdeme k ní.

„Rada tě zase vidím." Pronesla ke mně. „Kdo je tenhle mladý muž? "

„To je kamarád. Ryuu." Představila jsem ho.

„Moc mě těší, Ryuu." Odložila konvici s kávou, kterou právě držela v ruce. "Mé jméno je Naomi. Vítej v mé kavárně."

„Děkuji, taky mě moc těší." Špitl Ryuu tiše. Uchytila jsem jeho oční kontakt a usmála jsem se na něj. Byl to spíš omluvný úsměv za to, jak jsem ho po cestě vůbec neposlouchala, i když to není můj styl. Pitomej bar.

„ S čím vám můžu pomoct? " zeptala se Naomi zdvořile a zkoumavě na nás pohlédla. Teď byl čas začít mluvit o brigádě. Přesto jsem na chvíli zaváhala. Opravdu se sem chci vrátit? Tady se to vše zhoršilo. Vážně to chci?

Ahoj, tak se ozývám z další kapitolou, kterou jsem slíbila napsat. Není dlouhá, ostatně jako všechny moje kapitoly nebo části, ale snad mi to prominete. A taky je možná trošku dějově o ničem.

Nevím, kdy bude příští kapitola, ale předpokládám, že až za čtrnáct dní. Ještě uvidím.

Díky za komentáře, hlasování a přečtení, jako vždy =D Je to od váš velice milé =D

Mějte se,

- Abigail -