Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Sedmnáct - Tentokrát v přátelském duchu

Zero

Jakmile jsme vyřešily všechny potřebné papíry a materiály, tak mě Naomi propustila s tím, že se zítra těší na mou spolupráci. Odpověděl jsem jí podobně a ještě jí poděkoval. Teď jsem s úsměvem postával u kavárny a čekal jsem. Nechápal jsem proč, prostě jsem měl pocit, že tady chci ještě chvíli zůstat. Pozoroval jsem mraky na nebi, když s kavárny vyšla Mei a za ní Ryuu.

„Ahoj." Pozdravil jsem je. Oba na mě upřeli překvapené pohledy. Oplácel jsem jim je s klidným výrazem.

„Co ty tady děláš? " vylétlo Mei z úst, dřív než si to stačila úplně promyslet. Poznal jsem to podle jejího výrazu, který byl víc než překvapený. Ryuu přede mnou o krok ustoupil.

„Ani nevím." Řekl jsem popravdě a můj pohled padl opět na Mei. Natáhla ochranitelsky před Ryuua ruku. Zavrtěl jsem hlavou.

„Jsem tady v přátelském duchu." Ujistil jsem je a zaměřil se na Ryuua. „A ani kluci se mnou nejsou. A když už jsme u toho, co tady dělám, byl jsem dořešit papíry k brigádě."

Nastalo ticho. Ryuu se nakonec osmělil a stoupl si zase na úroveň Mei, která stáhla svou ruku.

„Kvůli brigádě? Ty? " zeptala se kousavě. Už nebyla překvapená, ale zdála se být trošku rozpačitá.

„Jo, budeme dělat spolu, podle toho, co říkala Naomi." Vysvětlil jsem. Mei se na moment zarazila, když se s otevřenými ústy chystala něco říct. Pak si sama sobě pokývla.

„Takže ty jsi ten druhý, o kterém nám říkala." Pohlédla na Ryuua a potom zpět na mě. Navázali jsme oční kontakt.

„Jo." Přitakal jsem. Mein pohled se změnil na zoufalý, vyjadřující: Proč-zrovna-s-ním-?

„Ale zdá se, že budeme většinou dělat v jinou dobu. Zítra mám ranní, omluvím se ze školy."

„Aha." Zdálo se, že Mei nebyla moc nadšená. Ale alespoň se nechystala mě napadnout.

Pohlédl jsem dolů a všiml si obinadla na její noze. Její kotník ještě nebyl zahojený. Ve stejnou dobu se její pohled stočil k mé ruce, volně mi visící u boku, která byla obvázána obvazem, přes který prosakovala trocha krve. Ovšem ta rychle zasychala.

„Co dělá tvůj kotník?"

„Co se ti stalo s rukou? " řekli jsme oba dva ve stejnou chvíli. Usmál jsem se, ale nerozesmál se. I Mei se nepatrně nadzvedli koutky úst.

„Jsem v pohodě." Řekla Mei po minutě ticha.

„Nevím. Nepamatuju si to." Nelhal jsem. Neměl jsem proč a cítil jsem, že je to lepší, než vymýšlet si nějakou historku.

Jen kývla. Potom se otočila k Ryuuovi. Domlouvali se beze slov.

„Takže, ráda jsem si pokecala, ale už je pozdě musíme jít." Promluvila ke mně. Pokývl jsem.

„Půjdu s vámi, mám to po cestě." Nabídl jsem se. Mei už chtěla odmítnout, ale Ryuu ji zarazil.

„Ať jde." Řekl.

„Fajn." Mei mávla rukou na znamení kapitulace. Nakonec jsme všichni tři vyrazili, kolem známého baru.

Mei

Celou cestu jsme mlčeli. Byla jsem nervózní a každou chvíli jsem od Zera čekala nějaký útok, ale nic se nestalo. Nejprve jsme doprovodili Ryuua se kterým jsem se rozloučila a slíbila mu, že zítra už za školou nebudu. A potom se Zero rozhodl odprovodit mě domů. Chtěla jsem říct, že ho nepotřebuju, ale najednou jsem byla strašně zvědavá, co se mu stalo s tou rukou. Vypadalo to ošklivě. Musel to mít z nějaké rvačky. Podezírala jsem ho z toho, že byl u té včerejší nehody v Nesmrtelném kouzle, ale nahlas jsem nic neřekla.

„Takže," promluvil. „Jak jsi přišla na tu kavárnu? " zeptal se. Zamračila jsem. Dneska jsem se vážně mračila tolikrát, že jsem to nedovedla ani spočítat.

„Dřív jsem tam pracovala, než jsem kvůli jednomu incidentu musela jít pryč." Pronesla jsem.

„Dobře." Řekl mi na to.

„Proč ses ptal? "

„Protože mě to zajímalo. A chtěl jsem narušit to ticho mezi námi." Odpověděl mi rychle a uhnul přitom pohledem. Okay, pomyslela jsem si.

Právě jsme procházeli parkem. Byli jsme asi v polovině. Netušila jsem, jak jsme se sem tak rychle dostali, ale teď mi to bylo jedno.

„Překvapilo mě, že chceš brigádu, myslela jsem, že tvým koníčkem jsou rvačky a šikanovaní lidí ve škole." Když jsem to vyslovila, zasmál se. Byl to příjemný zvuk. Nechápavě jsem se na něj zadívala.

„Rvačky mám docela rád, ale není to můj koníček a nešikanuju lidi." Ta věta vyzněla spíš jako konstatování faktu, než cokoliv jiného.

„Oh, A co Ai? Když jsme se poprvé setkali, nevypadalo to, že bys ji nešikanoval." Znova se zasmál a poškrábal se ve vlasech.

„Její bratr mi něco dluží a od té doby, co si to vydobyl, se neukázal ve škole. Jen jsme si povídali." Osvětlil mi onu situaci. Ovšem nemohla jsem tomu uvěřit. Ještě stále ne.

„Ale když mě Ryuu volal, moc přátelsky to nevypadalo." Argumentovala jsem. Už jsme byli na konci parku a čekali, až přejede pár aut a někdo nám zastaví. Ta dobrá duše se nenašla dobré dvě minuty. Dala jsem si ruce v bok a postavila se k jeho boku čelem.

„Jo, vyhýbala se mi. Byl jsem naštvanej." Oponoval mi.

„Mhm..." zamrčela jsem. Ale nakonec jsem ruce spustila podél těla a nechala to být. Přes přechod jsme přešli mlčky. A dokud Zero zase neotevřel pusu a nepromluvil, bylo to celkem napjaté ticho.

„Víš, jsi docela rázná holka." Poznamenal a nezaujatě sledoval zem pod svýma nohama.

„Jo, to asi jsem." souhlasila jsem. Nemělo cenu se hádat.

„Tohle příměří se mi docela líbí. V práci nám to jen prospěje. Navíc, při dalším souboji by měla být i parta." Vypustil nakonec z úst před mým vchodem.

„Není to fér, když je vás na mě pět." Postěžovala jsem si a vytáhla klíče.

„Ne." Souhlasil. Otočil se k odchodu a já jsem vrazila klíč do zámku.

„Měj se." rozloučil se, když jsem otevírala dveře a vcházela dovnitř.

„Sbohem, Zero," rozloučila jsem se i já a vyrazila jsem nahoru do bytu. Tohle setkání ve mně zanechalo podivnou zvědavost, dozvědět se o tom delikventovi něco víc. Když jsme se neprali, připadal mi docela jako milý kluk. Proč se jen přidal k delikventům?

Tahle otázka mi zůstala viset v hlavě ještě dlouho potom, co odešel. Pokoušela jsem se ji ignorovat a svou zvědavost krotit, ale pořád tam někde plavala v mé mysli a nechtěla zmizet.

Vím, že jsem říkala, že další kapitola zde bude až po víkendu, ale jelikož jsem ji dopsala dříve, nemůžu vás o ni přece ochudit, Takže tady je.

Doufám, že se bude líbit, i když je to z většiny rozhovor.

Děkuji za všechny komentáře, votes a přečtení. Je to od váš velice milé a těší mě, že se vám povídka líbí. Nevím, kdy bude další kapitola, snad příští týden, protože většinu velkých písemek mám za sebou.

Ještě jednou děkuji.

- Abigail -