Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Čtyřicet - Rozhodnutí.

Mei

Probouzela jsem se s úsměvem na tváři. Netušila jsem, jak to po tom dni mohlo být možné. Bylo to náročné, všechno to přemýšlení. Slzy. Smutek radost. Zmatek. A já jsem se probudila s úsměvem na rtech. Tváře mě bolely, ale nezdálo se to tak hrozné a všechny krycí náplasti můj spánek vydrželi. Posadila jsem se a zašátrala pod polštář. Včera jsem mobil položila pod polštář, abych ho pak lehce našla, kdybych si potřebovala zkontrolovat čas. Teď jsem ho nahmatala a podívala jsem se. Bylo už deset. Spala jsem už poměrně dlouho. Cítila jsem se odpočatě. Nejdříve jsem vstala z postele, vzala jsem si náhradní věci a šla jsem se osprchovat a udělat ranní hygienu.

Když jsem se asi o hodinu později vydala do kuchyně, abych si dala něco malého k snídani, srazila jsem se na schodech s Bráškou. On sešel jen o pár schodů dál, já jsem zakopla a padala jsem.
Ve vzduchu jsem se ocitla jen na chvíli. Potom jsem mu dopadla přímo do náruče. Obtočil mi jednu ruku kolem pasu a druhou se zapřel o zábradlí.

„To bylo neopatrné." Poznamenal a rozesmál se. Ležela jsem mu na hrudi. Dýchal trošku zrychleně. Pomalu se uklidňoval. Cítila jsem, jak se mu hrudník otřásal. Kdy naposledy jsem ho slyšela se přede mnou takhle smát?

„Díky." Poděkovala jsem a on mě opatrně položil na schody. Jakmile se ujistil, že stojím pevně na nohách, pustil mě. Zadívala jsem se mu pátravě do očí. Sála jsem teď o schod nad ním.

„Co tě tak pobavilo? " Na jeho tváři stále zůstal spokojený úsměv.

„Jen jsi nemehlo."

„Před chvilkou jsem vstala, Takahiro." Bránila jsem se. Abych tomu dala skutečného vyznění, zívla jsem. Bráška jen kývl a posunul se trošku na bok.

„Máma ti tam nechala snídani. Dneska musela do práce, i když měla mít volno." Předpokládala jsem, že mamka nechala vzkaz na stole.

„Fajn." Obešla jsem ho a zamířila do kuchyně, stále omámená jeho divným chováním. Snídaně tam opravdu byla. Chleba s vajíčkovou pomazánkou a černý čaj s citronem. Najedla jsem se a vrátila jsem se zpět do pokoje, abych si mohla jít číst, než půjdu do parku na sraz s Ryuuem.

***

Kolem jedné jsem se pomalu začala chystat na cestu. Vybrala jsem si obyčejné oblečení, které nosívám obvykle. Ještě jsem neobědvala, ale bráška něco uvařil. Dneska to nezbylo na mě. Bylo to super, protože jsem se do půl hodiny stihla najíst a prohodit pár slov s Takahirem. Který měl doopravdy dobrou náladu. Dneska měl navíc volno, ani neměl učit sebeobranu. To se moc často nestávalo, klientů měl dost. Nakonec se najedl se mnou a dokonce mě na cestu vyprovodil. Choval se vážně podivně. Přesně ve tři čtvrtě na dvě už jsem byla na cestě do parku. Vždycky když jsem řekla v parku, myslela jsem tím u pískoviště, což bylo asi uprostřed. Šla jsem mírným krokem vpřed a neohlížela jsem se. Užívala jsem si teplo, které mě obklopovalo. Dneska bylo slunečno. V kapse mi zavibroval telefon. Přišla mi zpráva. Vytáhla jsem mobil z kapsy. Překvapilo mě, že mi naspalo neznámé číslo, ale nezabývala jsem se tím a zprávu jsem otevřela, přitom jsem šla dál.

Omlouvám se. Ryuu mu dal tvoje číslo. Dneska se sejdeme všichni tři.

Ai

Ta zpráva mě jen překvapila, ale nijak zvlášť jsem se neobávala. I když to nemusela být Ai, nepřemýšlela jsem nad tím. Vložila jsem mobil zpátky do kapsy. Na smluvené místo jsem totiž dorazila přesně včas a kromě Ryuua tam stála i Ai. Ruku měla v dlaze a měla pár odřenin, ale jinak vypadala v pořádku. Na sobě měla modré šaty s oranžovými puntíky, silonky a baleríny bílé barvy. Vlasy ji splývali kolem obličeje. Slušelo jí to. Ryuu měl na sobě jen modré rifle, obyčejné černé tenisky a košili, kterou nosil, když nechodil v uniformně. Blonďaté vlasy měl učesané, ale stále jemně pocuchané. Vypadalo to roztomile.