Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvacet Osm 1/2 - Žárlivost?

Zero

Mohl bych se snažit soustředit, jak jsem chtěl, ale nešlo mi to, i kdybych měl boha prosit, aby mi pomohl se soustředit na pitomou hodinu zeměpisu. Nešlo mi to. Byl jsem nesmírně hyperaktivní, neustále jsem si hrál s propiskou v prstech. Dalo by so přiřknout třeba i nervozitě nebo strachu, ale já se Hikarua nebál. Měl jsem spíše starost o Mei. V tomhle ohledu mi připadalo, že to nebylo tak, že by ho nemohla nenávidět, spíš měla vnitřní strach, který ji bránil, aby něco udělala.

Když konečně zazvonilo, vzal jsem si z šatny věci, rozloučil jsem s kluky a vyrazil jsem do práce. Předpokládal jsem, že Mei už tam bude. Druháci dneska končili dřív, ale přepočítal jsem se, když jsem ji zahlédl sedět společně s Mei a Ryuuem na trávě. Ryuu měl skloněnou hlavu a vypadal vyčerpaně. Mei mu cuchala vlasy a něco mu tiše říkala. Bylo to starostlivé gesto. Ale vůbec se mi nelíbilo. Ten pocit jsem ale co nejrychleji zahnal.

Kurose vyšel hned za mnou. Nečekal, že tu budu a narazil do mě.

„Dávej pozor." Vyjel jsem po něm a hned jsem se zase zadíval na ty tři. Ai teď taky něco říkala. Vypadalo to, že se na něčem domlouvají. Mei teď přesunula svou ruku na Ryuuovo čelo. Zamračila se.

„Omlouvám se." Kurose se postavil vedle mě a jeho pohled směřoval na trojici, přede mnou.

„Co ten tady dělá?! " zněl celkem dopáleně. Povytáhl jsem obočí, ale dál jsem se tím nezabýval. Mei přijde pozdě, když se tu zdrží. Vlastně to bylo dobře, chtěl jsem tam být dřív, kdyby náhodou.

„Měl být doma a ležet." Zamumlal si pod vousy a vydal se ke skupině. Za mnou vyšli ostatní z party a zastavili se. Bavili se o něčem veselém nebo vtipném, protože se všichni usmívali. Najednou se zarazili. Misaki se zadíval směrem k Mei a Ryuuovi. Ai právě vstávala. Vzhlédla právě včas, aby zahlédla, jak k nim pádí Kurose. Rychle se odpojila od skupiny a vyrazila k němu svižným krokem. Postavila se před Meiny záda.

Nevydržel jsem to. Nechtěl jsem se jen dívat a tak jsem se vydal za nimi. Kluci zůstali na místě. Jen Misaki vyšel za mnou. Ušel jsem tu vzdálenost poměrně rychle. Kurose zrychleně dýchal, byl naštvaný. Netušil jsem proč, ale řekl jsem si, že se ho později zeptám. Mei se neotočila. Jen její ruku vystřídalo její čelo.

„Vždyť máš horečku." Křikla rozhořčeně. „Dneska budeš celý den v posteli. Dohlídnu na to, i kdybych tě měla hlídat doma a prošvihnout práci! " Ryuu se roztřeseně nadechl a odstrčil Mei. Pak se postavil na nohy. Jeho pohled ulpěl na Ainých zádech, ale rychle stoupal výš.

„Ai," oslovil ji Kurose. Jeho hlas byl klidný, už ne tolik rozhořčený. Natáhla ruku a trošku ho odstrčila. Udělala krok vzad.

„Nemůžeš tady jen tak být." Tvrdě se na něj dívala.

Teď už vstala i Mei. Jakmile si mě všimla, v očích se jí mihl záblesk překvapení. Pak se podívala za mě.

„Misaki, mohl bys mi prosím pomoct." V tu chvíli, kdy to vyslovila Ryuu zavrávoral. Popadla ho za paži a podepřela ho. Musela s zohnout. Zamračil jsem se, když mi došlo, že požádala Misakiho, protože byl menší. Obešel mě a podepřel Ryuua z druhé strany. V tu chvíli ho Mei pustila. Došla ke mně. O Kuroseho nezavadila ani jedním pohledem.

„Zero, mohl bys mě prosím omluvit v práci? " její pohled byl pevný. Zavrtával se do mého. Mohl jsem to udělat, bylo to tak lepší. Ale nechtěl jsem. Bylo to malicherné, ale nechtěl jsem. Tohle jsem předtím nikdy nepocítil. Ten majetnický pocit.

„Ne."

Ahoj, druhou polovinu s Meina pohledu sem dám si až v pondělí nebo zítra. Nerada napínám lidi, ale taky teď půjdu dělat jiné věci...

Děkuju za všechny komentáře, hlasy i za to, že jste si to přečetli =)

- Abigail -