Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvacet Dva - Misakiho dům 2/2

Mei

Prošli jsme několika řadami domů, kterým jsem nevěnovala pozornost, byly to takové ty menší rodinné domky, které vidíte v televizi. Zajímalo mě, jestli v těch reklamách počítali s tím, že tam žije šťastná rodinka, jak tam řekli. Vážně se mi to nezdálo proveditelné. Ty domy měli i stejné zahrady a stáli za sebou. Když jsme dorazili k Misakiho domu, všimla jsem si, že má jednotnou barvu a taky je o něco větší, vůbec do téhle ulice nepasoval, ale ne že by to někomu vadilo. Celou cestu mě Zero nesl. Nechtěla jsem, aby mě nesl, chtěla jsem jít sama. Už se mi přece tolik nemotala hlava, ne? Pohlédla jsem na něj a naše pohledy se setkaly. Potom se zastavil, před Misakiho domem, který byl obehnaný plotem. Neměl moc obsáhlou zahradu, jen pár bylinek přímo u domu, jinak tam byl jen trávník a chodníček ze čtvercových betonových kachliček. Dům byl bílý a měl jen pár oken. Na rozdíl od ostatních domů byl dvoupatrový. A jeho červená střecha byla zešikmená. Branka byla zavřená a vedle na plotě vysela schránka, která byla zelená, zatímco plot byl dřevěný a hnědý. Zajímavá kombinace.

Zero natáhl ruku a zazvonil. Ozval se šramot a potom Misakiho rozespalý hlas. Zajímalo mě, jak může jít spát v šest hodin. Není to brzo?

„Prosím? " zeptal se zdvořile.

„Tady Zero, mám sebou Mei, potřebuje ošetřit." Řekl Zero, dřív, než jsem ho stihla zarazit.

„Nepotřebuju to." Zabručela jsem potom, co se hnědočerné dveře od domů otevřely a z nich vyletěl Misaki. Měl na sobě, volné hnědé tričko a tři čtvrteční tepláky. To tričko na něm celkem plavalo, zdálo se větší, než on. Pousmála jsem se. Vyběhl, až k nám a zadýchaně nám otevřel branku.

„Omlouvám se za vyrušení, jsou tví rodiče doma? " zeptal se Zero. Prozatím jsem mlčela.

„Ne je tady jen Kaito." Odpověděl a rozešel se zpět k domu. Kaito? Blesklo mi hlavou.

„Okay, můžeme tu zůstat přes noc? " zeptal se. Okamžitě jsem se mu vysmekla. Překvapilo ho to, takže mě upustil na zem. Sykla jsem a zvedla jsem se do sedu.

„To nejde, musím domů! " křikla jsem. Mamka by tohle nikdy nedovolila, ani bráška a ani táta, mají o mně moc velký strach.

„Hikaru tam počká, v parku. I kdybychom to mohli obejít, bylo by to na dlouho a motala se ti hlava, potřebuješ si odpočinout."

„Khmn..." vydala jsem nic neříkající zvuk a zvedla jsem se z trávy, na kterou jsem upadla. Během rozhovoru jsme se dostali téměř až ke dveřím.

„A co Misakiho rodiče? " zeptala jsem se, doufala jsem, že mi pomůže alespoň tohle. Proto jsem to udělala.

„Nejsou tady, až do zítřka." To byla zrada.

„Nemůžu tady zůstat." Natáhla jsem se, abych vytrhla své věci Zerovi z ruky, ale uhnul mi. Vstala jsem a trošku zavrávorala, ale udržela jsem rovnováhu.

„To je v pořá-" začal Misaki. Jeho obličej se zdál mírně zmatený. Zavrtěla jsem hlavou a sklonila ji, až se mi ofina převalila přes tvář.

„Misaki! Tak kde jste? " ze dveří vyšel Kaito. Měl pocuchané vlasy.

„Jé, ahoj, Zero a ehm...Mei? "pozdravil nás. Otočila jsem se na patě i bez svých věcí. Neměla jsem klíče, ale mohla jsem jednoduše zazvonit a nic zlého by se nestalo, jen přednáška o tom, jak jsem nepořádná a nezodpovědná.

„Jdu domů." Šeptla jsem a otočila se na patě.

„Bez svých věcí? " bylo jasné, že se mně Zero snaží zarazit.