Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Třicet dva - Uvědomění

Zero

Než se Mei probudila, tak jsme si s Takahirem povídali. Vyprávěl jsem mu i něco, na které reagoval jako pravý starší bratr. Řekl jsem mu i o tom jak jsem ji chtěl rozptýlit polibkem. Zatvářil se vážně a řekl, jestli si s ní nechci něco začít, neměl bych to přestat dělat. O té zvláštní události, při které, jak jsem si později uvědomil, jsem žárlil, i když jsem si to odmítal připustit, jsem se už nezmínil. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem s ní chtěl něco mít. Přece jen jsem se takhle necítil s žádnou dívkou před tím. Pomalu při našem rozhovoru, když jsme vzpomínali na hodiny sebeobrany, jsem si uvědomil, že ji mám rád. Prožili jsme toho celkem dost. Ačkoliv jsme se neznali moc dlouho, něco se mezi námi utvořilo. Možná jsem i doufal, že by to mohlo být něco víc. Myslet si, že Mei bude jako většina holek, to nebylo to pravé. Všiml jsem si toho, už když pomohla Ai. Co se týkalo jejího bratra, přenechal jsem to Masatovi. Kluci se přidali k němu, Teď jsem se staral téměř jen o práci a Mei.

Když ji Hikaru pozval na „rande" mohl bych vyletět z kůže. Její omdlení nám dost pomohlo. Oběma. Ale měl jsem strach, jestli se nastalo něco víc.

Když se později Mei vzbudila a šla se napít, vypadala, jako kdyby se v noci hodně převalovala. Musel jsem se usmát. Rozcuchané vlasy v culíku se jí natáčely všude kolem hlavy. Oblečení měla pomačkané.

Takahiro nabídl, že bychom si měli jít zaběhat. Mei souhlasila. Nechal jsem si tedy u nich věci. Mei se převlékla a vyrazili jsme. Už v prvním úseku nás Mei předběhla. Běžela rychleji a do uší si dala sluchátka. Podle posledního pohledu, který nám věnovala, se zdála dost zamyšlení.

Běželi jsme s Takahirem vedle sebe. Už to byla dlouhá doba, kdy jsem se cítil takhle bezstarostně. Náš běh byl vyrovnaný. Dýchal jsem zhluboka a stejně se vydechoval. Mlčeli jsme.

Později se Takahiro vytratil, se slovy, že se jde proběhnout k řece. Jen jsem to odkýval a pak jsem zrychlil, abych dohonil Mei. Netušil jsem, jestli nás opustil, abychom mohli být sami, nebo v tom bylo něco jiného, ale usmál jsem se. Poprvé za celý svůj krátký život jsem si uvědomil, že jsem se do někoho zamiloval. Nebylo to tak, že bych ji najednou miloval. Šlo to postupně. Plus ty polibky a žárlivost. Všechno to napovídalo jednomu. Začínám být ohledně Mei až příliš majetnický.

Jakmile jsem ji dohonil a srovnal s ní krok. Sundala si sluchátka. Po pár chvílích se zeptala, kam zmizel Takahiro a tak jsem ji odpověděl. Nakonec se rozhodla vrátit se domů. Řekla, že bych taky už měl jít. Pousmál jsem se.

„Mám u vás věci." Oznámil jsem jí. Otočila se a rozběhla se, co nejrychleji zpátky.

„Fajn. Ale pak běž domů." Doběhl jsem jí a znova s ní srovnal tempo.

„Vyhazuješ mě? " upřela na mě vražedný pohled.

„Ne, jen jsem chtěla být sama." Výmluvná odpověď, když nevíte, jak člověka donutit, aby vás nechal na pokoji. Stále si mi na rtech hrál úsměv.

„Jak chceš. Půjdu domů." Jakmile jsem to vyslovil, byl jsem si jistý, že ještě jít nechci, ale neměl jsem na vybranou. Když jsme dorazili k Mei, vzal jsem si věci a otočil jsem se k odchodu. Ještě jsem se ohlédl a zjistil jsem, že koukám na ohnutou Mei, která se zouvala. Už zase měla sluchátka na uších. Pousmál jsem se. Vycítila můj pohled a otočila se na mě.

„Čemu se pořád tak křeníš? " vypadala celkem otráveně. Postavila se naproti mně. Byl jsem k ní zády. Dívala se na mě otráveně, ale taky v jejím výrazu prosvítala zvědavost.

„Ničemu." Nepřestal jsem se usmívat.

„Tak s tím prostě přestaň, Zero." Oslovila mě mým jménem, zdůraznila tak rozpaky, které se jí zněly v hlase. Zavrtěl jsem halou a sáhl jsem po klice s pohledem upřeným pořád na ni.

„Měj se dobře, Mei." S tím jsem otevřel dveře a odešel.

Sice krátká kapitola, ale v té další, se zase posuneme dál. Dočkáte se setkání s Hikaruem a měla by být o něco delší =) Díky za komentáře a vote a přečtení. Jen pro vysvětlení, i když jsem to psala v komentářích. Zero a Mei se na sebeobraně minuli. On tam byl o  rok dřív, ona přišla rok potom. Jinak nevím, jestli stihnu další kapitolu na neděli, tak se moc nezlobte, budu pryč.

- Abigail -