Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Třináct - Ryuuova pomoc

Mei

Potom, co mi Zero pomohl dostat se domů, jsem jim zabouchla dveře před nosem. Nebyla jsem si jistá, proč přesně jsem to udělala, snad proto, že jsem věděla, že jakmile dorazím, domů setkám se s matkou, která mě pošle zítra do školy. Doufala jsem, že se ta noha zlepší, protože k lékaři jsem znova nechtěla. Nařídil mi, abych odpočívala a já ho naprosto ignorovala. To samé vlastně dělala i máma. A proto jsem se nahoru vyvezla výtahem a potom jsem došlapovala výhradně na tu druhou nohu.

Dopajdala jsem až ke dveřím a přitom jsem hledala klíče v kapse od batohu. Sem tam mi noha podklouzla, ale pokaždé jsem udržela rovnováhu. Chtělo to hodně cviku, jinak bych pak nezvládala spoustu chvatů, které mě bráška učil.

Zajásala jsem, když jsem klíče konečně našla. Bylo těsně před tím, než jsem se zastavila před dveřmi. Vložila jsem klíče do zámku a s hlasitým rachotem jsem dveře otevřela. Až když jsem za sebou zavřela a začala jsem si sundávat boty, uvědomila jsem si, jaký jsem musela udělat svinčík.

Jen jsem ledabyle pokrčila rameny. Nebylo to něco, co by se nedalo uklidit, naštěstí pro mě. Byl tu jen jediný háček, byla jsem nesmírně vyčerpaná a bez energie, a proto jsem se pořádně nedokázala soustředit. Dokonce jsem si zapomněla sundat brýle, takže se teď zamlžily. Proto jsem si boty vyzouvala na slepo. Dokonce jsem přitom i spadla.

Uslyšela jsem kroky a měla jsem chuť si hodit mincí o tom, kdo by to mohl být. Byli jen dvě možnosti. Máma nebo taťka. Bohužel jsem se u obou mýlila. Nebyl to ani jeden z nich, ale bráška. Jakmile mě v předsíni uviděl, okamžitě se ke mně vydal.

"Co se proboha stalo?! " zeptal se. Sundala jsem si brýle, které se odmlžili teprve z části a zadívala jsem se mu do hnědozelených očí.

"Prostě jsem zmokla." vysvětlila jsem unaveně. Prohrábl si černé vlasy po tátovi a bezradně si zamával rukou před obličejem.

"Vypadá to, že se ti zhoršila i noha. To není jen deštěm." Jeho pohled se zaměřil na mou pravou nohu. Taky jsem pohlédla tím směrem. Byla ošklivě opuchlá a obinadlo, které ji obepínalo, bylo provlhlé a napůl odmotané. Ušklíbla jsem se. Muselo se to stát, když jsem se na ní otočila.

"To..." Nevěděla jsem se s tím rady. Jak mu to mám vysvětlit? Ve škole jsem se poprala s delikventem? Mohl by si domyslet, že mi nějak ublížil. Nechtěla jsem to. Zero mi neublížil, zatím se mě skoro ani nedotkl.

"To je jedno. Musíme to řešit zrovna teď? Jsem děsně unavená a ještě musím dodělat úkoly a zítra píšeme test." snažila jsem se tomu vyhnout, jak nejlépe jsem uměla. Jakmile jsem svůj proslov dokončila, bráška se ke mě sklonil a vzal mě do náruče. Už byl dneska druhý a já se zase nechala odnést do obýváku na pohovku.

"Promluvíme si později. " Opatrně mě položil. "Udělám ti čaj a donesu ti něco na převlečení, ano? Až se trošku prospíš, tak si promluvíme." Jen jsem mu kývla na souhlas. Potom odešel pro suché věci. Počkala jsem, dokud se nevrátil a potom jsem se poslušně převlékla a lehla jsem si. Na křesle vedle ležela deka, kterou mě přikryl hned potom, co mi vyměnil obinadlo za nové a suché. Pamatovala jsem si jen, že mi popřál dobrou noc. Klížily se mi oči, a tak jsem rychle usnula.

***

Vzbudila jsem se až další den ráno. Nemohla jsem uvěřit, že jsem spala tak dlouho. Dokonce jsem se ani neučila, jak jsem měla prvně v plánu. Posadila jsem se a promnula jsem si oči. Zavrtěla jsem hlavou, abych se zbavila otupělosti ze spánku. Trošku jsem se protáhla a hned jsem pocítila bolest z proleženin. Opatrně jsem vstala. Dávala jsem si pozor. Podívala jsem se na stůl a zahlédla jsem hrnek s čajem. Vypadalo to, že bráška už je pryč. Pokud mamka včera dorazila domů, nejspíše mě nechala spát. Nejspíš ji to doporučil táta, protože on byl jediný, na kterého kdy dala.

Alespoň, že na někoho. Pomyslela jsem se. Natáhla jsem se pro čaj a táhle jsem se napila. Cítila jsem se tak odpočatě, až jsem si myslela, že jsem se zázračně uzdravila. Samozřejmě tomu tak nebylo. Kotník na tom byl sice lépe, než včera, ale stále se ozýval.

Kousek vedle od místa, kde hrnek byl, ležel mobil. Vzala jsem ho do ruky a odešla jsem do kuchyně, uklidit po sobě.

V kuchyni bylo vše perfektně čisté, přesně jak jsem čekala. No jo, u nás doma nemohlo být nic špinavého. Kromě mého pokoje, občas tam byl, nepořádej, jako kdyby se tam přehnalo stádo koňů a to doslova. Ne, že by mi to nějak moc vadilo. Přece jen jsem to vždy uklidila. Položila jsem mobil na linku. Opláchla jsem a uklidila hrnek na své místo. Sáček od čaje jsem vyhodila do koše.

Vydala jsem se do svého pokoje. Po cestě jsem zkontrolovala čas. Bylo šest hodin ráno.

Než jsem došla nahoru, uběhly dvě minuty, jako obvykle jsem se nachystala do školy a šla jsem si číst. Na učení už jsem kašlala. A úkoly jsem si mohla udělat ve škole, aniž by si toho kdokoli z učitelů všiml.

Dlouho jsem seděla s knížkou. Asi půl hodinu před odchodem jsem si uvědomila, že se mi nechce. Bylo to nesprávné a rebelantské, ale bylo mi to jedno. Zavřela jsem knihu za záložkou a vzala jsem do ruky mobil, abych mohla napsat Ryuuovi, jestli bych u něj dneska dopoledne nemohla najít úkryt.

Ahoj, mohla bych u tebe zůstat místo školy?

Okamžitě mi odpověděl:

Zbláznila ses?

Ušklíbla jsem se.

Ne, jen skoro nemůžu chodit. Prosím, kdyby mě mamka načapala doma, zabije mě.

Nebyla to úplná lež. Byla jsem na tom špatně. Jeho odpověď se o pár minut opozdila, než ta první.

Fajn, rodiče nejsou doma. Ale jen dneska. Slib mi to.

Zasmála jsem se. Věděla jsem, že mi to dovolí jen jednou

Slibuju. Odepsala jsem.

Tak honem. Vyrážím kolem půl osmé.

Díky, Ryuu. Tím naše konverzace skončila, okamžitě jsem popadla nějakou tašku a vrazila jsem do ní knížku. Rychle jsem se připravila k odchodu a vyrazila jsem k Ryuuovi domů. Děkovala jsem bohu za to, že je tak velkorysý a povolí mi vyvlíknout se z vyučování. Jeho krytí by ho mohlo stát trest. Přesto to udělal.

Ještě jsem si skočila pro sluchátka a pustila jsem si z mobilu písničky, aby mi cesta utíkala rychleji.

Další díl je konečně tady...Tentokrát z Meina pohledu...Možná se v příští kapitole dozvíte, kdo je Hinami.

Díky za komentáře moc mě to podpořilo v psaní =) A děkuju i za vote a přečtení.

*Už neví, co napsat dál* V příští kapitole byste mohli vidět, jak vypadá Hikaru...

- Abigail -