Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Třicet pět - Plán a vztek

Zero

Zrovna jsme s Kurosem vycházeli ze třídy, když se k nám jako velké tornádo přihnal Misaki. Oba dva jsme se prudce zastavili přímo před ním. Misaki vypadal zoufale. Vydýchával se. Nechápal jsem, co tady dělá. Měl vypomáhat na ošetřovně.

„Masato čeká před školou." oznámil nám. Nezdálo se mi to jako nějaká převratná zpráva. Dokud nevyslovil zbývající dvě věty.

„Hikaru nějak unesl Ai a Mei tam vyrazila sama." Hned vzápětí mi došlo, že se vydala do hnízda plného hadů. To pozvání do baru. Věděl jsem, že si jeho přijmutí Hikaru nějak vynutí. Nikdy by mě nenapadlo, že unese Ai. Její bratr mu dlužil peníze. Utekl z města a bůh ví, kdy se vrátí. To by vyřešilo věc, odkud ji znal.

Zamračil jsem se. Netušil jsem, že by Mei riskovala i pro ni. Ale za poslední dobu se všichni tři trochu sblížili ve škole. Položil jsem Misakimu ruku na rameno a vydal jsem se svižným krokem ven. Kanady jsem měl na sobě, takže nebylo potřeba se přezouvat. A uniforma mi teď byla ukradená. Školní pravidla jsem už nějakou dobu zanedbával. Kurose s Misakim vyrazili za mnou.

Otočil jsem se k nim s tázavým pohledem. Oba dva se tvářili odhodlaně.

„Jdeme taky." Oznámili jednohlasně. Jen jsem kývl. Věděl jsem, že jsou v Kouzlu nesmrtelnosti. Kuroseho bych potřeboval tak jako tak sebou.

Před školou se k nám přidali ostatní včetně Kaita, který tam taky čekal. Jakmile jsme už nebili na pozemku školy, rozběhl jsem se. Ostatní mě následovali. Neměli jsme moc času. Věděl jsem to. Pokud použil tuhle páku, musel si být dost jistý, že Mei zná. Minulost je mrcha. Bolest ještě větší a bez ní by to nešlo. Navíc jsem i tam nemohl jen tak nechat.

Zamiloval jsem se do ní. Láska dělá divy. Dokonce i u někoho jako jsem já. Předtím jsem násilí vyhledával. Vážně. Vymáhaní dluhů a tak dále. Myslel jsem, že je to zábava. Je zvláštní, jak vás někdo dokáže zaměstnat natolik, že o tom už pak ani neuvažujete. Vážně zvláštní.

Snažil jsem se dýchat, tak jak bych měl, ale jakmile jsem se zamyslel, nějak jsem na to zapomněl. Proto jsem byl zadýchanější, než obvykle bývám, když dorazím do cíle. Stál jsem před kouzlem nesmrtelnosti. V pozadí se tam odehrávala jakási rvačka. Tušil jsem, že to bylo něco jako ty zápasy, co jsem vedl já. A lidí všude kolem si sázeli. Vypadalo to nechutně. Odvrátil jsem se. Otočil jsem se k tomu zády. Kluci se kolem mě semkli.

„Vím, že je blbé se rozdělit, ale potřebuju, abychom my dva s Kurosem šli zadem. Chci se tam dostat nepozorovaně. Je to lepší, než abych tam prostě nakráčel se čtyřmi posilami. Neměli bychom moc velkou šanci." Vysvětlil jsem jim svůj plán. Bez něj jsem do toho nechtěl jít. Ne protože bych se bál. Nechtěl bych ohrozit ani Mei ani Ai. Mei se o sebe možná postará, ale Ai ne.

„Mám klíče. Brácha mi sice zakázal sem chodit, ale Rin mi je dala." Přitakal Kurose.

„V tom případě bychom my tři měli jít předem, ne? " zeptal se Masato. Vypadal podivně roztržitě. Takového jsem ho neznal. Bílé vlasy měl přilepené ke tváři a rozcuchané.

„Dopředu půjdou Kaito a Misaki. Potřebuju, aby někdo počkal venku." Vysvětlil jsem. Nemohl jsem tam poslat tři lidi. U Misakiho a Kaita to vypadalo, jako by tam šli jen tak po škole. Masato působil nevěrohodně. Bylo mi to líto. Podíval jsem se na něj. Zničeně kývl. Možná si myslel, že je to jeho vina.

„Budeme potřebovat, aby někdo potom Ai dostal pryč."

„Fajn, zůstanu tady."

„Díky. Tak jdeme na to." Sevřel jsem ruku v pět a nátahl ji mezi nís. Všichni jsme si ťukli. Potom jsme já a Kurose vyrazili oklikou kolem baru. Netušil jsem, jak dlouho nám to zabere, ale do té doby, by to měli ti dva zvládnout. Důvěřoval jsem všem pěti. Doufal jsem, že to zvládneme, dřív než stačí ublížit i jinému člověku než Ai. Protože jsem si byl jistý, že ona bez zranění nezůstala. Na to jsem svého bratra znal až moc dobře. Ai měla jediné štěstí, že její bratr nebyl jeho prioritou číslo jedna.