Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvacet Pět - Lituješ toho?

Mei

Otočila jsem se, když se zeptal, jestli se nechci projít. Původně jsem ho prostě chtěla ignorovat a jít dál, ale nemohla jsem. A teď už jsem ani nechtěla. Zvědavost zvítězila nad rozumem, zase.

„Proč ne? " vyřkla jsem to jako otázku, ale myslela jsem to jako konstatování. Narovnal se a potom se usmál. Došel až ke mně a zadíval se mi do očí. Měl trošku napuchlý nos. Ret taky, ale nosu jsem si předtím nevšimla. Tekla mu snad krev z nosu? To muselo být příšerný. Prolétlo mi hlavou, ale hned jsem tu myšlenku zahnala. Měla jsem pocit, že to ticho se zhmotnilo ve vzduchu.

Vydali jsme se na cestu. Byly slyšet jen naše kroky. Rozhodla jsem se nejít kolem Kouzla nesmrtelnosti, zahnula jsem úplně mimo. Nezáleželo na tom, kudy půjdeme, ale stejně jsem nechtěla jít kolem klubu. Už se stmívalo a byly tam opilý lidé, navíc mi to připomínalo místo, na které jsem se snažila tolik zapomenout. Najednou mě napadla myšlenka na polibek. Kdyby nebylo takové chladno, asi bych zrudla. Ale poprvé za život, jsem myslela na jiné věci, než na svou bolest a na Ryuua.

„Proč-? " otevřela jsem ústa. Stočil pohled ke mně a zpomalil. Polkla jsem.

„Proč jsi to tehdy udělal. Když jsme byli u Misakiho, protože není možné, abys něco takového chtěl..." nechala jsem svůj proslov vymizet do ticha ulice po, které jsme šli. Zdálo se, že to tady Zero zná. Vlastně nás od cesty okolo klubu dělila jen jedna hokejka. Zkoumavě jsem na něj hleděla. Zvedl ruku a zatvářil se rozpačitě. Vypadalo to, že se na chvíli zamyslel.

„Vlastně....taky jsem nad tím přemýšlel. A nevím, proč přesně jsem to udělal. Prostě mě to v tu chvíli napadlo."

„Jak tě něco mohlo jen tak napadnout? Něco jako polibek..." vyštěkla jsem ostře. Pousmál se, což mě dopálilo.

„A teď se ještě směješ! " křikla jsem pobouřeně. „Myslela jsem, že až se mi uzdraví kotník, chceš si dát odvetný zápas a tvoje parta taky. Co se na tom změnilo? " Nerozuměla jsem tomu.

„Nesměju se. To ty rudneš."

„Jaký má ta věta proboha smysl?" odvrátila jsem se, ale stále jsem na sobě cítila jeho upřený pohled.

„Chtěl jsem odvetu. Jen jsem si myslel, že by bylo fajn rozptýlit tvé myšlenky. Abys tolik nemyslela na mého bratra." Zamračila jsem se a potom jsem se zastavila uprostřed kroku. Zero se taky zastavil.

„Aha." Vypadlo ze mě zaraženě. Sevřela jsem ruku v pěst a vydala se dál. Zero mě následoval. Zase se mezi námi zhmotnilo ticho. Nepříjemná situace. Bylo to napětí po tom, co jsem tak vyjela. Tohle se mi běžně nestávalo. Byla jsem klidnější, snažila jsem se o to.

„Měl bych se za to omluvit? " Neznala jsem Zera dobře. Věděla jsem o něm jen pár věcí. Měli jsme společné jedno, Osobu, která nám ublížila, ale stejně jsem si nemohla pomoct.

„Na tohle by ses asi neměl ptát, pokud toho nelituješ." Zase mě dohnal. Blížili jsme se k parku. Začalo foukat. Už se téměř setmělo. A dneska byl úplněk. Mělo to být konstatování. VÁsi to tak i vyznělo, protože nic neřekl.

„Lituješ toho? " podívala jsem se na něj. Zatvářil se překvapeně.

„Ne." Jeho výraz se hravě změnil na tvrdý a odhodlaný. Usmála jsem se. I když jsem byla před tím naštvaná. Ten polibek mi nevadil. Chtěl mi pomoct. Jeho bratr by se takhle nezachoval. Nechtěla jsem je porovnávat, ale teš, jakmile se k tomu moje myšlenky zatoulaly, jsem si nemohla pomoct.

„Fajn. A co ta odveta? "

„Nikdy jsem to nezrušil. Ale chci, aby to byla jen odveta mezi námi dvěma, ano? "

„Nemám nic proti." Souhlasila jsem.

***

Nakonec mě doprovodil domů. Už se z toho začínal stávat zvyk. Rozloučili jsme se a on se vydal ke svému domovu. Doma jsem se vyzula a šla jsem pomýt nádobí, aby si mamka nestěžovala. Vlastně jsem se snažila zabavit. Dneska jsem už neměla náladu nad ničím přemýšlet. Později, když jsem šla spát, tak jsem se poprvé po dlouhé době usmívala a cítila jsem se dobře. Doufala jsem, že mi ta nálada vydrží ještě alespoň týden. Ale naděje, že se to stane byla mizivá.

Ahojky, další část je tady. Opět všem děkuji, však už to znáte =).

Písnička - Fifth harmony -  A thousand years ( původně od Christiny Perry.) Poslouchala jsem ji u psaní téhle kapitoly, ne že by se k tomu hodila, ale snad to nevadí.

- Abigail -